Chapter Text
---
Vždy, když tady seděl, měl pocit, že se čas zastavil. Důkazem, že se plete, byly hodiny přibité ke stěně, které svým tikotem vydávali jediný zvuk ve skladišti.
Ale nebylo to něco, co by Tsugarovi vadilo. Měl tu práci rád. Nedostal se sice do kontaktu s lidmi, což ho někdy mrzelo, ale jinak ho práce skladníka v hudebním obchodě bavila.
Pravda však byla, že i kdyby to byla otravná práce, nestěžoval by si. Vzhledem k pověsti zesnulého otce byl vůbec rád, že nějakou práci našel.
Tsugaru se posunul o polici dál a konečně našel poslední položku v seznamu. Vzal balení nejlepších hitů nějakého zpěváka, slezl se žebříku, a jakmile přidal položku k ostatním, rychle ale pečlivě to zkontroloval.
Po ujištění, že má vše, co si na obchodě vyžádali, zamířil k pracovnímu stolu, kde skoro po paměti vytočil číslo do kanceláře nahoru.
„Tady sklad, je to připravené." Informoval.
Rozumím, byla jediná reakce z druhé strany, než ukončili hovor.
Tsugaru zůstal sedět u stolu a začal se věnovat papírování, zatímco čekal, až si přijdou pro přepravku s připraveným zbožím na následující den.
O půl hodiny později se do obvyklého ticha skladu ozvalo váhavé Haló?. Ten hlas patřil Toki, drobná tmavovlasá dívka. Jediná zaměstnankyně, se kterou přišel Tsugaru do kontaktu. Vlastně to byla jediná osoba, se kterou se Tsugaru dostal do kontaktu.
Byla to hodná milá dívka, ale i pře nenucené chování Tsugaru věděl, že se ho bojí stejně jako ostatní. Tohle mu došlo během prvního týdne v práci a od té doby ji přestal zdržovat pokusy o rozhovor a možné navázání přátelství.
„Tady." S tím ji předal přepravku plnou různých cédéček. Nechtěli toho moc, takže stačila jen jedna.
Toki přikývla, když Tsugaru přidal i dva dokumenty a poté odešla.
Ani si nepopřáli pěkné svátky...
Chvíli zůstal Tsugaru stát, než se vrátil zpátky ke stolu, kde se zbavil bílého pracovního pláště a následně opustil sklad, který za sebou jako vždy zamkl.
Přesčasy nejsou placené, ale jako každý den se zdržel o víc jak hodinu. Nebylo to naschvál, jen se nějak stalo, že dostal poslední úkol těsně před koncem pracovní doby.
Tsugaru si na to nikdy nestěžoval, stejně nikam nespěchal. Nikdy neměl žádné plány a doma ho nikdo nečeká. Ani dnes, dva dny před vánoci, kdy krámek s hudebními potřebami zavřel.
Jako každý rok byl Tsugaru pozvaný na firemní večírek, ale jako vždy, odmítl účast.
Na firemním večírku byl pouze jednou a to když byl první rok v práci. Jenomže nesnesl pohledy ostatních, kteří se v jeho přítomnosti chovali ostražitě se strachem a obavy v očích. Tsugaru raději předčasně odešel a od té doby nerušil žádnou z oslav.
Stále ho zvali na pořádané akce, ale Tsugaru se již nikdy neukázal. A oni se ho nikdy ani nesnažili přemluvit.
Přes svůj typický modro bílý oblek si přehodil hřejivý kabát, omotal se šálou a teprve potom vyrazil ven do hustého sněžení.
Všude se to rojilo lidmi, kteří sháněli vánoční dárky, stromečky či něco dobrého na štědrovečerní tabuli.
Tsugaru to nadšení míjel bez většího zájmu.
Před šesti lety mu zemřel Shizuo a od té doby neměl Tsugaru s kým slavit. Téhož roku si sice pořídil stromeček, který nazdobil, uvařil si lepší večeři, než obvykle,... jenže kouzlo vánoc pro něj zmizelo a od té doby již neslavil. Pro něj ty dny byli jako každé jiné. Pouze s tím rozdílem, že nemusel jít do práce.
Tsugaru se však přeci jen zastavil v jednom krámku. Nakoupil pár svíček a věnec. Byl velice častým zákazníkem, takže majitelka krámu, Rouge, věděla, co přesně Tsugaru chce, aniž by něco řekl.
„Ahoj, tati." Usmál se krátce Tsugaru, když se zastavil u jednoho z hrobů v odlehlejší části velkého hřbitova. „Vidím, že už jsi měl opět návštěvu..." prohodil s povzdechem.
Nebylo to poprvé a Tsugaru si byl jistý, že ani naposled, co našel Shizuův hrob zničený. Dvakrát třikrát do týdne se stalo, že květiny a věnce, které Tsugaru přinesl, kdosi rozdupal, svíčky rozbité nebo rovnou pryč a ani náhrobek se vandalům nevyhnul. Nebyl rozbitý, za což byl Tsugaru rád, ale někdo tam sprejem vždy napsal Monstrum!!.
Kvůli takovému oslovení se Shizuo se synem odstěhoval daleko od Tokya. Dokonce odmítl dát synovi jméno Heiwajima, aby neměl špatný život.
Přesto vše je však pověst dohnala i sem, do cizího království. Nikdy se nedozvěděli jak a proč.
Tsugaru začal uklízet otcův hrob. Bál se dne, kdy přijde a najde jen vykopanou díru s prázdnou rakví.
Do půl hodiny byla práce hotová. Tsugaru postával u náhrobku, zatímco si povídal s otcem.
Většina jednostranného rozhovoru však proběhla jen Tsugarovi v hlavě.
Po nějaké době se občasné vločky změnily husté sněžení. Tsugaru se rozloučil s otcem s tím, že se zastaví na vánoce, než opravdu odešel.
Tsugaru kráčel, aniž by pořádně vnímal cestu. Byla to rutina, jelikož tudy chodil velice často, takže vlastně ani moc vnímat nemusel.
V parku, při cestě k mostku, který vede na ulici, ve které stál jeho skromný domek, se zarazil.
Stromy byly holé, ale i přesto dokázali zachytit vločky, takže zde nesněžilo tak hustě jako na hřbitově. Díky tomu si Tsugaru všiml postavy, která po dvou neohrabaných krocích opět spadla na zem do sněhové peřiny.
Pravděpodobně šlo o opilce a tomu by se měl Tsugaru vyhnout. Nechce přeci začít jakékoliv problémy.
Po chvíli váhání se rozhodl, že trasu měnit nebude. Šlo by o příliš velkou zacházku. Prostě si té osoby nebude všímat.
Ve stejný moment se postava pokusila zvednout, ale pokus se nevyvedl. Nakonec to vzdala a zůstala bezmocně ležet ve sněhu.
Zvědavost Tsugarovi nedala, když procházel kolem kašlající hromádky. Strach z napadení opilce byl pryč, sotva Tsugaru spatřil krev.
Vysoký blonďák rychle přiskočil ke zraněné promrzlé postavě. Nejspíš díky té zimě ještě nevykrvácel.
„Pane... slyšíte mě?" začal Tsugaru, zatímco se snažil najít tep. Příliš slabý. „Musím vás vzít do nemocnice, takže..."
„Ne...!" dostal ze sebe pracně dotyčný a s velkými obtížemi se pokusil odstrčit Tsugarovu ruku.
„Ale, pane!"
„Ž... žádná... nem... nice..." koktal zraněný tiše. „T-to raději... z... zemř..."
Tsugaru se kousl do rtu. Co teď?! Nyní už ho nemůže jen tak nechat, svědomí by ho dožralo.
„Ne... nemoc... sím..." mluvil stále tišeji. Když tu náhle při pokusu říct prosím, odpadl a ztratil pojem o světě.
Tsugaru sebou trhl. Trochu se uklidnil, když se ujistil, že zraněnému ještě bije srdce. Po chvilkovém myšlenkovém boji ho zvedl do náruče a rozběhl se domů.
Byl rozhodnut respektovat jeho přání ohledně nemocnice, ale pokud mu doma zemře, nikdy si to neodpustí.
Na druhou stranu měl díky Shizuovi spoustu praxe s ošetřováním ran různých závažností i bez odborné pomoci.
Po celou dobu Tsugaru pracoval s neznámým mladíkem opatrně kvůli ráně, kterou měl dotyčný na pravé straně hrudi. Někdo ho očividně napadl.
Poté, co ho Tsugaru svlékl, mu ošetřil ránu, kterou vyčistil před zašitím. Poté umyl jeho hruď a omotal ji obvazy. Nic jiného s tím ostatně už dělat nemohl.
Tsugaru se rozhodl, že zničené oblečení nejprve vypere a zjistí, zda se dá opravit. Prozatím oblékl drobného blonďáka do své košile, která mu byla velká. Poté ho uložil do postele, kde ho pořádně přikryl, aby ho udržel v teple.
Po ujištění, že dotyčný spí klidně, vzal si své kimono, které si oblékl a poté zmizel v kuchyni, kde začal přemýšlet nad novou situací.
Vědomě na sebe vzal odpovědnost za toho blonďáka. Teprve nyní mu začalo docházet, co vše to vlastně obnáší.