Work Text:
Opuštěných zlatokopeckých městeček jsem viděl bezpočet. V některých se už proháněly po ulicích koule trávy, mezi vylámanými okenicemi skřípěl vítr, a všechno, co mělo i sebemenší cenu, bylo dávno vyrabované. Jedinou známkou života byla tu a tam hubená krysa, hlodající někde v koutě místnosti do cucku zpráchnivělých starých hadrů. Taková místa jsme s Vinnetouem s oblibou využívali jako nouzový nocleh, šance, že by se v těch bezútěšných osadách objevil někdo další, byla mizivá.
A pak byla městečka, která mi naháněla husí kůži. Kde to vypadalo, jako by jejich obyvatelé utekli ve spěchu. Na stolech ještě talíře, sklenice, v pokojích hostince skříně a na postelích dokonce peřiny, byť trochu nasáklé zatuchlinou. Co ty lidi odsud tak narychlo vyhnalo? Dnes jsme narazili právě na jedno takové,ze kterého mi po zádech přeběhl mráz. Bitter creek. Příhodnější jméno, aby pohledal. Ale nebylo zbytí, venku hrozilo, že se strhne co nevidět hotová apokalypsa, a lepší mít střechu nad hlavou, než moknout pod stromem.
Ani jsme se neobtěžovali slézt z koní, vjeli jsme přímo do bývalého saloonu. Však žádný číšník s utěrkou v ruce nebude hrozit, že nás roztrhne jak děravou ponožku. Sesedlali jsme, sundali brašny, a rozhédli se po lokálu. Tak kdepak si vybereme nejútulnější místo na spaní, zamnul jsem se palcem na bradě “Co by Šárlí řekl támhle v rohu u kamen? Je to v závětří, ale zároveň s výhledem na dveře, přece jen, kdyby náhodou…”ukázal můj bratr k pěkným kachlovým kamnům, na kterých ještě stál nějaký kastrol s poklicí. ”Proč ne, dokonce možná budeme mít i tolik štěstí, že se na noc trochu zahřejeme,” usmál jsem se v oplátku nad svým náhlým nápadem.
Rozložili jsme pokrývky, aby nám bylo pohodlno, koním jsme nasypali obrok do dvojitého dřezu za barpultem, a já se jal studovat kamna jedním ze sady železných pohrabáčů, visících v kovaném stojánku. Že byl v kamnech starý, vychladlý popel, mě nepřekvapilo, trochu jsem ho skrze rošt protlačil do uhláku, zbylo jen pár velkých, tvrdých bílých úlomků, zřejmě pozůstatky kamení z nekvalitního uhlí. Rukou jsem sáhl dovnitř a s uspokojením zjistil,že tah je více než uspokojivý. Dřevo i třísky byly nádherně suché, a za pár minut rachot průtrže mračen doplňovalo útulné praskání ohně, nad kterým jsme si chvíli svorně hřáli vymrzlé ruce.
“Děkujeme za milé pohoštění,” hodil jsem hlavou vzhůru k dávno zmizelým servírkám a tanečnicím. Vinnetou mě šťouchl do ramene. “Šárlí, co myslíš,že je v tom hrnci?” Hned jsem se zvedal na nohy. “Tak se podíváme, třeba nám nechali i kus uzeného, kdo ví.”
Sňal jsem poklici a vzápětí ze mě vyprchal veškerý život. “Panebože…panebože…Vinnetou…” Okamžitě jsem se otočil a sotva stihl dovrávorat ke kbelíku na vodu, který stál opodál, jinak bych si pozvracel přikrývku. “Charlie! Co to…” Z hrnce na mě totiž před chvílí vykoukly prázdné oční důlky napůl uvařené lidské hlavy. Při vzpomínce na světlé úlomky na dně roštu mě přemohl další nával dávení, i když už jsem neměl kromě žaludečních šťáv co zvracet. “Mus…musíme…pryč…hned! Oni tady snad…”Další nával nevolnosti. “Myslíš, že tu jedli lidi?” S vytřeštěnýma očima na mě zíral Vinnetou. Jak jsem stál skloněný nad kbelíkem, lépe jsem viděl na podlahu. A přepadl mě doslova záchvat paniky. Na prknech se jasně rýsovaly hnědočerné skvrny, ne jen jedna, jako po hospodské rvačce, ale byly všude. Okamžitě mě polil studený pot. “Mě…nezajímá, co se tady stalo! Ale tady spát nebudu!”
“Šárlí…vzal mě Vinnetou jemně za rameno. “Podívej se ven! Jet na holou pláň, když všude křižují blesky, bude zajisté mrtvola i z tebe…” snažil se jako vždy zachovat klid, čímž mě akorát víc dráždil. “Zbláznil ses? Nebudeme spát v domě lidojedů, za žádnou cenu!!!” vyjel jsem po něm,a jeho ruku setřásl, jako by to byl jedovatý had. “Poslouchej mě, bratře, prosím.”snažil se mi vpít do očí. “Mrtvých se bát nemusíme. A žádní živí tu nezůstali. A tamto…”mávl rukou ke kamnům.”Necháme zkrátka být. Přesuneme si lůžka k našim koním, ať na ta kamna nevidíme, a pokud Šárlího trápí úcta k mrtvým, můžeme nebožáka ráno na místním hřbitově po křesťansku pohřbít.”
Věděl jsem,že má pravdu, ale představa, jak spím v místnosti s tak odporně zneuctěným tělem byla nad moje síly. “Kašlu na křesťanství! To si teď strč za klobouk, nebo za čelenku, je mi to jedno!!! Už tu hroznou věc nechci nikdy vidět. Nikdy! Jestli to chceš zítra pohřbít sám, tvoje věc, já se k tomu…tomu…ani nepřiblížím!!!”
Viděl jsem, že trochu posmutněl a zároveň odhlédl stranou, směrem k proklatým kamnům hrůzy. “Poslyš…víš kolik jsem za svůj život viděl mrtvých? Hodně šeredně, nelidsky zmasakrovaných mrtvých? A nikdy jsem necítil zhnusení nad nimi, jen nad těmi, kdo takovou ohavnost spáchali…”
“Já ale nebudu moct spát. Nejmíň několik dní nebudu moct spát, jestli ještě vůbec někdy!” zoufale jsem složil hlavu v dlaních. Na to mě Vinnetou konejšivě objal.”Budu tedy bdít s tebou. A teď běž k Hatátitlovi, neohlížej se sem už…já nám sbalím pokrývky a věci, a ráno bude moudřejší večera.