Electric silence

by pandorianbastard

Summary:

Jayce, mladý vědec všeuměl, nastupuje jako nováček do výzkumného zařízení, uvnitř kterého se odehrávají veškeré tajné operace, spojené s takzvanou "oblastí X". Čím déle zde pracuje, tím více si uvědomuje, že si ukousl příliš velké sousto. Kdo je ve skutečnosti jeho zkoumaným subjektem a jaká další tajemství skrývá organizace, která řídí základnu? Co je ochoten obětovat a komu je odhodlán věřit?

Notes:

Zdravím všechny, kdo se rozhodli, že si přečtou tento výtvor. Důležitá poznámka pro začátek. Většina postav používá kanonicky angličtinu, ale Viktor sem tam něco pronese v češtině, protože mi to přišlo vtipné (Když tomu tak bude, daný text vždy nějak označím, či na něj upozorním). S trochou štěstí časem přeložím každou kapitolu do angličtiny, tudíž Viktorova čestina bude mít větší smysl.
Fanfikce je crossover Arcane a Anihilace. Spíš než filmové zpracování je mi větší inspirací románová trilogie "Jižní zona" od Jeffa VanderMeera.
Přeji příjemné čtení

Chapter 1: 01

Vědec se přistihne, že se konečky jeho prstů jemně chvějí, když mluví se stráží u cely. Není to kvůli těžkooděncům držícím hlídku u dveří. Není to ani kvůli složce plné dokumentů, kterou svírá v náručí. Jde tu o obsah natištěný na stránkách, zoufale nedostatečný v porovnání s tím, co ho čeká uvnitř cely. Největší roli však hraje fakt, že není připraven čelit anomálii naživo.

Pokyne ochrance, aby ho pustila do pokoje na samotce. Sotva je vpustěn dovnitř, těžké kovové dveře se zabouchnou a ozve se zvuk zámku. Nyní je zde jen on a pacient. Před vstupem trval na tom, aby návštěva byla pokud možno co nejdiskrétnější, takže žádné štěnice, kamery a nic podobného s sebou nemá. Pouze složky, pero a deník, který patří subjektu. Věří, že takto vzbudí na druhé straně důvěru a tudíž by tak mohl získat víc informací, než kdokoliv před ním. Má se ale stále na pozoru, neb byl varován ohledně toho, co čas od času pacient vyvádí.

"Zdravím," Promluví a usedne ke stolu. Na desku položí papíry a zkoumavým okem hledí nejdříve na práznou židli naproti, potom na široký parapet, na kterém sedí onen nechvalně známý pacient. Pažemi si objímá kolena a hypnoticky pozoruje svět za sklem a mřížemi. Okna se nedají otevřít. Cela je přísně střežena a veškerý přívod kyslíku jde přes úzké větrací šachty. "Jsem Jayce Talis a mám vás na starosti," představí se, zvedne se ze židle a automaticky zvedá paži, aby ji mohl podat. Nic. Muž u okna nehne brvou, jen dál bezduše a bez sebemenšího pohybu civí z okna. "Tak jo, netřeba formalit. Můžeme se spolu bavit jako kolegové. Tady jsme přeci všichni na jedné lodi, no ne," mumlá si pro sebe, skoro neslyšně.

"Kéžby," prolomí pacient ticho. Jeho hlas je tlumený, ale cosi v něm prořezává éter místnosti. Sklouzne z parapetu a bosá chodidla se dotknou studené betonové podlahy. Jeho oči sice nejsou zavřené, ale znaveně je upírá do podlahy. Nic jiného ho ani nezajímá. Se stejným nezájmem se dobelhá ke stolu. Na jeho chůzi je něco znepokojivého. Opravdu má tehle chlapík potíže s pohybovým aparátem, stejně jako TEN Viktor? Ten, který tehda odešel na výzkumnou misi do Zaunu a pak už se nevrátil. Teda vrátil, ale zřejmě dost poznamenán vším, co tam zažil a co je pro místní zaměstnance základny jen těžko představitelné či dokonce dalece mimo jejich chápání. Těch, co přežili a vrátili se, bylo sice víc, avšak nevykazovali tolik anomálií a změn. Mnozí z nich se vrátili zpět ke svým životům a profesím. Někteří jen potřebovali popostrčit, jiní takové štěstí však neměli.

Pozoruje a intenzivně mapuje každičký pohyb. Málem opomenul fakt, že s sebou má pacient hůl, jelikož nevydává žádný zvuk při zapření se do podlahy. Možná se o ni ani neopírá, pouze ji má kvůli síle zvyku a svalové paměti. Když se usadí, pohled stále zarývá směrem dolů, tentokrát do poškrábaného povrchu desky stolu. Toho pověřený vědec využije a šoupne jeho směrem opotřebovaný deník. Jeho prsty se stále chvějí. Má strach? Možná. Je to úplně poprvé, co má tu čest se střetnout s bývalým zaměstnancem základny, který ne až zas tak dávno, vykonával podobnou práci, jako dnes Jayce. "Takže... Tys tady pracoval? Věnoval ses dřív výzkumu-"

"Říká kdo? Ambessa?" Trefa do černého. Ani tentokrát se mimika v jeho obličeji nijak nemění. Jen k sobě přitáhne deník a začne v něm listovat se stejným nezájmem. Dlouhé prsty přejíždějí po popsaných a pokreslených stránkách. Čte si vůbec?

"Tohle je tvůj deník." Změní téma. "Je tam tvé jméno. Vedl sis ho, když jsi pracoval zde, ještě, než jsi odešel na misi do Zaunu, tedy spíš známého pod názvem "Zona X". Taky sis psal poznámky, když jsi byl uvnitř. Je to vskutku fascinující dokument, i když některé věci a časové rozmezí nedávají moc smysl," přistihne se, jak jeho hlas prosákne podezíravostí. Zřejmě si toho všimne i pacient, poněvadž teď k němu zvedne zrak a upřeně mu hledí do očí. Na jeho pohledu je cosi tísnivého. Skoro, jako kdyby jím penetroval jeho lebku a bez problému pročítal skrz mozkové závity v jeho vědomí a podvědomí. Připadá si nyní zranitelně a křehce. I přes všechny ty skličující pocity se však nedokáže donutit odtrhnout.

"Těžko říct, jestli je to mé jméno. Ale můžeš mi tak říkat," pohled dravce pookřeje a zorničky se lehce roztáhnou. Koutky úst se zvednou do lehkého úsměvu. Pohledem cukne k deníku a pak zpět k Jayceovi. "To, jak věci a zákony v této realitě a mimo ni fungují, se jen těžko popisuje slovy. Proto ty nepřesnosti. Sám to nechápu." Jeho hlas, i přes drsný přízvuk, je plynulý a uklidňující. S naprostým klidem otočí hlavu k rohu místnosti, kde se nachází kamera. Upírá pohled do čočky, zatímco stroj za doprovodu jiskření tiše zasyčí a kontrolky následně zhasnou.

Jayce zpanikaří. Údery srdce nabývají na rychlosti a intenzitě. Konečky prstů jsou ale konečně v klidu. Co se přesně stalo? "Tos udělal ty?" Zeptá se opatrně a potichu. Přemýšlí nad záložním plánem. Nyní není čas na kompromisy, měl by zavolat pomoc. Tiše a nenápadně.

"Ano," Nepopírá a se stejnou tichostí a s dokonalou ladností pohybu se zvedne ze židle a dojde až k Jayceovi. Tentokrát bez hole. Čapne paži, která se chystá stisknout nouzové tlačítko umístěné pod deskou stolu. Aby zabránil i druhé ruce, chodidlo zatlačí do plastové židle a ta se odsune z dosahu tlačítka i se sedícím. Jayce zalapá po dechu, možná překvapením, jakou ve skutečnosti má pacient sílu, možná i proto, že ho druhou dlaní drží pod krkem. "Teď mě pozorně poslouchej, nemáme moc času." Viktor se předkloní a když jsou jeho rty dostatečně blízko ušního boltce vědce, povolí stisk. "Ambessa tě jen využívá a lže ti. Lže všem," jeho hlas je i vzhledem k okolnostem stále stejně komfortní. "Není tím, čím se prezentuje. Ta ženská nemá sebemenší páru, s čím si zahrává. Nevěř všemu, co ti nakuká. Tohle není místo pro tebe... Ani pro mě." Vydechne.

Cítí, jak se mu pod vlivem adrenalinu ježí chloupky na zátylku. Odváží se však opět navázat oční kontakt. Tentokrát i jeho pohled pookřeje. Čím déle hledí do prazvláštně žíhaných očí, tím krásnější jsou. Čím dál tím víc se do nich nechává pohltit. Ztrácí schopnost jednat racionálně a vůbec toho nelituje. "Co-co přesně potřebuješ?" Konečně ze sebe vykoktá.

Samým překvapením se lehce odtáhne a uvolní jeho hrdlo, ale pohled zůstává fixován na obličeji vědce. "Pokud mě chceš dál vyslýchat, chci abychom byli spolu sami." Pohodí hlavou směrem k oknu. "Nejsem pacient, jsem vězeň. Dlouho jsem nebyl venku, mimo dosah monitorovacích zařízení. Nadřízené sdělíš, že jsem si stěžoval na místní jídlo, smrad strážníků a taky na to, že chci využívat i zahradu. Taky řekni, že jsem mluvil o ní a slovník jsem omezil na slovo "kunda" (tohle řekl v rodněm jazyce). Ona už bude vědět." Hlesne. Otočí se na patě a lehkou chůzí si dojde pro hůlku, kterou hodí pod parapet, na který si bez námahy vyskočí.

Jayce kývne. "Rozumím." Je odhodlaný přistoupit na podmínky všema deseti. Chce se o něm dozvědět víc. Chce vědět o jeho výpravě, životě a také o tomto místě, poněvadž je zde nováčkem a teprve se učí ve všem chodit. Osvojení nových dovedností týkajících se základny je pro něj nutností. Jen tak může dosáhnout záměru, se kterým zde přišel.

Nejradši by nechal dveře otevřené, aby mohl Viktor chodit, kam se mu zlíbí a kdy se mu zlíbí. Pravidla zde jsou však jiná. Lítostí se mu svírá hrudník nad pohledem na něj. Opět sedí u okna, ve stejné pozici. Ve skle se odráží stejný prázdný výraz, jako na začátku návštěvy. S těžkým srdcem klepe na dveře. Ještě, než je hlídka odemkne a než se otevřou, od okna se ozve tiché: "děkuji".

 

___________________________________________________________

 

Jayce čeká na vyzvání šéfové, když svírá kliku. jakmile se skálopevným hlasem zazní hlasité: "dále," vstoupí a neohrabaně za sebou i zavře. Ambessa mu pokyne, aby k ní přišel blíž. Mezitím, co v dlani třímá whiskovku z broušeného skla a upíjí tvrdý alkohol, pořád dokola mačká tatáž dvě tlačítka na ovladači a přehrává si konkrétní situaci. "Pane Talisi, musím vás pochválit. To, čeho jste dnes dosáhl, se snad nikomu za poslední měsíce ještě nepovedlo. Máte můj obdiv. Odvádíte svou práci ukázkově. Odedneška vám Viktora připíšu a budete s ním absolvovat sezení častěji. Zdá se, že vám věří velice snadno a to je hlavní. Pokud to tak půjde dál, čekají nás všechny lepší zítřky. Čím větší pouto s ním navážete a čím víc toho vyklopí, tím větší pravděpodobnost stabilizace infikované oblasti Zaunu se nám nabízí." Před nimi se promítá záznam z kamery, pořízený z Viktorova pokoje. Teda spíš z cely. Nikdy předtím si to Jayce neuvědomoval tolik, jako dnes. Nic tak hrozného neprovedl, aby si zasloužil takové podmínky dlouhodobě. Je jako lapený pták, po kterém chtějí, aby zpíval na povel. Představa, že on by měl být zprostředkovatelem zpěvu, se mu z hlouby duše hnusí. Instantně lituje, že se do toho zamotal. Přece by ale mohl vznést své vlastní podmínky. Vlastní a také Viktorovy. Hledí na smyčku z kamerového zaznamu. Když mu docvakne, co je zde špatně, plánuje vznést ještě námitku. V cele by měl být podle pravidel snímán jen obraz, nikoli zvuk.

"To, jak věci a zákony v této realitě a mimo ni fungují, se jen těžko popisuje slovy. Proto ty nepřesnosti. Sám to nechápu." Ozve se zkreslený hlas z reproduktoru. Ambesa stopne nahrávku těsně před výpadkem. Přimhouří oči a přistoupí k promítacímu plátnu blíž. Pozoruje Viktora, který kouká přímo do kamery. Je to výsměch. Musel vědět, že v tu dobu ho z tohoto místa sledovala a čekala, až se rozmluví. "To udělal on." odfrkne si podrážděně.

"O tom pochybuji," lež. "Trpíme častými výpadky a tohle je jeden z nich," pravda. Rozhodne se jít rovnou k problému. "Říkala jste, že kamera snímá jen obraz, nikoli zvuk. Tohle je porušení lidských práv. Vy jste ho chtěla špehovat-"

"Řekněte mi, pane Talisi, co přesně se odehrálo potom? Potřebujeme znát detaily, potřebujeme ho lépe analyzovat. Tento subjekt je nebezpečný. Vždyť jste byl svědkem toho, jak nám vyhodil proud. Bezpečnostní opatření jsou proto nutná. Tohle je zlomek toho, čeho může být schopen, pokud nebude pod sedativy a dostatečným dozorem."

Váhá, co přesně sdělit. Co má v popisu práce? Co musí říct? Co by chtěl říct? Má v sobě zmatek a tentokrát dost možná zvedl podezření i u šéfové. "Já... Nerozuměl jsem mu. Pořád opakoval slovo "kunda" a střídal ho s vaším jménem. Taky říkal, že mu nechutná místní jídlo a že strážníci smrdí." Rozevře svuj poznámkový deník, kde je cizí slovo i v písemné podobě. V duchu se baví nad Ambesy dotčením, neb ona zřejmě nepřichází se slovem do křížku poprvé.

"To je jedno," mávne rukou. "Teď ho máte nastarosti vy. Budete mi pravidelně podávat hlášení a konzultovat se mnou další kroky."

"Při vší úctě, Ambesso, chtěl bych, aby se změnila forma vyšetřování. Chci ho brát ven a sám mu dávkovat medikaci. Dokáži potvrdit, že pobyt uvnitř je pro něj devastující. Znám prostředky, jak ho bez nucení přimět mluvit, ale potřebuji, aby byly uspokojeny jeho potřeby. Jen tak nám dá, co chceme my. Sám mi řekl, že také nemá rád, když ho sledujete. Když ho z tama tedy občas vezmu na čerstvý vzduch, o to víc mi bude důvěřovat, o to víc mi bude vděčný a o to víc toho vyklopí." Trpělivě vyčkává, jak bude nadřízená reagovat.

"Dobrá, to zní jako plán," zvedne jedno obočí a usrkne whiskey. Rty se jí roztáhnou do širokého úsměvu. "Líbíte se mi. Jste ambiciozní a strategicky uvažující jedinec. Při náboru jsem věděla, že vzhledem k vaší minulosti, je tahle práce pro vás to pravé." Když se zmiňuje o jeho minulosti, bublá mu krev v žilách. Ona neví nic. Nikdo zde přítomný nic neví. Mají ho za psychologa, vědce, pro některé je bývalým vojákem. Mají ho za toho člověka, o kterém zfalšoval životopis. Je však jen nástrojem pro získávání informací. Informací, které zde nejsou v prospěch Ambesse, ale které poslouží pro její dceru, která je nyní bůhvíkde a kterou by měl najít. Rozkaz je však jasný-dostat Viktora z rukou její matky a následně ho zneškodnit. Ačkoli je stále nakrknutý, je překvapen, že domluva s šéfovou šla hladce. Sežrala mu to i s navijákem. "Líbí se mi, jak dokážete pracovat s lidmi. Jak jim dáváte, po čem prahnou a oni vám pak zobou z dlaně," Dodá.

"Máme společného nepřítele. Dělám to, protože chci dosáhnout stejných cílů, jako vy. Jsme na jedné lodi." Je si vědom, že celá situace se má úplně jinak a že jejich cesty jsou odlišné. Potřebuje dokončit, co slíbil Mel.

Ambessa kývne. "Už můžete jít. Od zítřka si všechno řídíte podle sebe. Budu se těšit na výsledky,"

Kývne nazpět a ze zdvořilosti poděkuje. Opouští kancelář.

První a zdánlivě nejtěžší krok je za ním.

Chapter 2: 02

Následujícího rána se Talis probouzí s bolehlavem.
Vykoná ranní hygienu a pomalu se před "oficiálním" výslechem dostaví do kantýny na snídani. Sotva usedne, nasáčkují se k jeho stolu kolegové z centrály. Mezi ně se agresivně zmáčkne i drobná dívka s modře nabarvenými vlasy. Na laboratorním kabátě nosí obrácenou jmenovku, na které je i nyní načmárané lihovým fixem: Jinx. Také jí tak všichni říkají. Její úřední jméno je podle Jayce nudné, jelikož na něj sám zapomněl. Dokonce i k její vizáži a charakteru se víc hodí její přezdívka. Vyznačovala se potrhlým smíchem, hlasitou samomluvou a častými uměleckými počiny na bílých zdech chodeb. Nedávno ji zahlédl v kantýně, jak na jídelním stole před sebe skládá mince. Přepočítávala je, nebo šlo o jakousi skromnou performance? "Tak co, tak co? Povídej, přeháněj," pobídne ho a hlouček se ztiší. Všichni jsou jedno ucho.
"Nemůžu sdílet informace ze sezení s pacientem jen tak s kdekým," ohradí se, i když by rád vyslepičil, že se mu ho podařilo rozmluvit. "No dobře, máme mezi sebou dohodu. Budu ho mít na starosti a změním taktiku vyslýchání. A vůbec- vždyť jste dneska u výslechu všichni. Sice o vás nebude vědět, ale budete za sklem. Uslyšíte každičké slovo. Pak ho vezmu ven."
Modrovláska do sebe kopne presso a pokrčí obočí. "Moc věříš vlastním slovům." Dloubne si s ironickým podtónem a pár kolegů nad její poznámkou protočí oči v sloup. "Tvařte se jak chcete, je mi to jedno. Není to s Viktorem jednoduché. Však na to brzy náš zlatý retrívr přijde,"
Jayce se nad přezdívkou, kterou mu dala nepozastavuje, i když je pro něj trochu ponižující. Možná než samotná přezdívka ho štve, na základě čeho vznikla. Na začátku své kariéry zde nebyl mezi kolegy moc oblíbený, tudíž se snažil získat jejich náklonnost při pomáhání s jejich projekty a prací. Ostatním pomáhal rád a bral na sebe tu největší dřinu... A to mnohdy dokonce s úsměvem. I když ho pomáhání ostatním naplňovalo, věděl, že přezdívku používají hlavně jako výsměch jeho osobě. Tohle ho zraňovalo, i když ze strany modrovlásky vůbec. Byla taková na každého.
"Nevadí mi složité úlohy." Ohradí se Jayce a dopije šálek zeleného čaje. Doufá, že kofein zabrání šíření pomalu nastupující migrény.
"To my víme," opáčí Ekko, odborník skrz kvantovou fyziku a strojírenství. "Tohle je ale jiný kalibr. Měl by sis na něj dát bacha... Už jsi slyšel o tom, jak dopadl poslední člověk na tvém místě?" Nahne se a hlouček udělá synchronizovaně tu samou věc. Když Talis zavrtí hlavou, rozhodne se dredáč pokračovat. "Nejdříve to začalo bolestmi hlavy, nevolností a horečkami. Končilo to nočními běsy a hlubokou depresí. Je to celkem vtipný, protože si spolu za několik desítek sezení skoro nepopovídali."
"Není to vtipné." Zabručí modrovláska pohoršeně. "Každý, kdo to zkusil, to nějak odskákal. On dokáže člověka opravdu změnit. Ekko má pravdu, dávej na sebe pozor. Nerada bych přišla o svého oblíbeného zásobovače kovaných píčovin," A je to tady zase. Zase je jen nástrojem užitku na úkor prospěchu druhých. Nedá mu to a nad poslední větou se pousměje.
Slíbí, že na sebe dá pozor a následně, když se skupinka rozprchne, odchází do své laboratoře, kde si řádně nachystá podklady pro nastávající výslech.

.

Nyní přichází do výslechové místnosti, kde už na židli sedí pacient a vyčkává. Na rukou má nasazená pouta. Pohled na ně se Jaycovi moc nezamlouvá. Byl by radši, kdyby kolem jeho osoby nedělali takové cavyky. Odkašle si a posadí se naproti a přisune ke stolu. Moc dobře ví, že je přes polopropustné zrcadlo z vedlejší místnosti pozoruje Jinx a spol. Představuje si, jak si kolegové se zapálením píšou poznámky, nebo dokonce uzavírají sázky, ohledně toho, jak dlouho bude schopen anomálii zkoumat.
Místnost čpí zatuchlým vzduchem a čímsi, co by se dalo přirovnat k tlejícímu ovoci. Vlastně takhle páchne celá budova, ale tento pokoj jednoznačně vede. Světlo je poněkud tlumenější a zářivka sem tam v nepravidelném intervalu problikne. Celá tahle scenérie působí ještě víc tísnivě, než vyslýchaného pokoj samotný. Místo se jen těžko dá atmosférou připsat k jakémukoli přídavnému jménu, ale nejdále by se nacházelo ke slovu "útulný".
Když teď sedí naproti němu, cítí, jak mu zalehávají uši a hlavou se line ranní bolehlav, který jen sílí. Snaží se soustředit, ale jakákoliv snaha o formulaci vět je velké sousto. Otevře proto poznámky a poté teprve naváže oční kontakt. Viktorův pohled v sobě nyní nese něco, co mu brání se mu znova delší dobu dívat do očí. Je naštvaný? Je otrávený? Obraz před očima se mu rozostřuje, ale přemůže se a začne s výslechem. Pěkně podle osnov.
"Tento rozhovor je nutný pro vědecké účely," vysvětlí v rychlosti a pokračuje. "Potřebuji, abys mi sdělil, co si pamatuješ. Pokud možno co nejstručněji a nejautentičtěji."
"Vědecké účely," Zopakuje s opovržením. "Budu se snažit," nahodí letmý úsměv.
Talis si odkašle a započne seanci. "Uveď prosím své jméno. To, které si pamatuješ a které je ti nejbližší."
"Mechanický Herald,"
Tohle je novinka. Nikde v dokumentech zatím nebyla zaznamenána zmínka o tom, že si takhle subjekt říká. Utahuje si z něj, nebo to myslí vážně, protože mu díky nepsané dohodě důvěřuje? "Mechanický Herald?" Překvapením zamrká. "Takhle ti mám říkat?"
Subjekt pokrčí rameny a spoutanýma rukama si k sobě přitáhne hůl. "Můžeš mě ale oslovovat jako Viktora, jestli chceš. Přeci jsem ti včera dal svolení. Nebo mi nemusíš říkat nijak." Podtón rozhořčení?
"Co přesně si pamatuješ ze své výpravy?" Pokračuje a něco si zapisuje k sobě.
"Hmmm... Světlo. Jasné a oslnivé. Mihotající se světlo, které proniká do všeho živého." Ticho. Je opatrný, nebo je tohle skutečně to jediné, co si pamatuje dopodrobna? Něco nesedí.
Vyslýchající nalistuje na stranu, kde je popsáno, co zmiňoval hned několikrát. Jsou to bodláky. Potom nalistuje zpět a prsty si promne víčka. Je mu líto, že má jasně daná pravidla od šéfové, které se nesmí porušit. Nemůže subjektu poskytnout žádné jeho osobní informace. Metoda se mu zdá krutá, ale sám k ní přistoupil. Nebude se tak deformovat úsudek svědka. "Bodláky," řekne nahlas a zkoumá Viktorovu řeč těla. Nic to s ním neudělá. Rozhodne se přitvrdit a nalistuje na zmínku ohledně Viktorova partnera, který byl ještě před jeho výpravou nezvěstný. Ve spisu není zmíněno jeho jméno, věk, národnost, prostě nic. Dokonce i fotografie schází. Sám má hromadu otázek, ale musí se držet protokolu. "Kam zmizel váš partner?"
Vyslýchaný pokrčí obočí a zavrtí hlavou. Pootevře ústa, jako kdyby chtěl něco říct, ale když by to bylo vyřčeno, ztratilo by to váhu. "Můj partner?" Dá se do smíchu. "O čem to tady hovoříš? Jakou to má spojitost?"
"Spojitost s čím?" Přitvrdí o to víc a zažene ho tak do kouta.
"Pověz mi," zvýší hlas a nakloní se dopředu. Jayce se nebojí. Když však zvedne zrak a zírají sobě do očí, zvažuje, že by se možná přeci bát měl. Jedna ze zářivek zajiskří a praskne. Viktor se nahne trochu blíž a nepřerušuje oční kontakt. "Píše se tam o něm něco? Cokoliv?"
Jayce zavře knihu. Neodpovídá. Neuhýbá, i když teď je v nitru vyděšen. Rád by mu řekl, že o něm je jen zmínka skrz jeho zmizení, nic dalšího. Prázdné místo. "Jakou validitu tahle otázka vůbec má? Pokud vůbec někdy existoval někdo, na kom mi záleželo, tak bych si ho pamatoval a on by si pamatoval mne. Určitě by mě tady nenechal hnít!"
"Je možné, že jsi celkově dezorientovaný a trauma, které jsi prožil, způsobilo vytěsnění určitých skutečností," spustí, ale nedokončí. Promlouvá teď k němu, nebo k sobě samému?
"Nejsem dezorientovaný." Sykne a posadí se zpět. "... Bodláky. Bodláky byly všudypřítomné. Dívat se na ně bylo jako hledět do zrcadla. Byly to jediné, co mi na výpravě v Zaunu nepřišlo cizí." Ustálí se a hlavu otočí na zrcadlo. Nedívá se na svůj odraz. "Není mi příjemné, když nejsme sami," hlesne.
"Nikdo tam nestojí," Zní věrohodně. Dokonce si je jist, že tak i vypadá, ale Viktor přejíždí očima bůhví po čem. Nebo snad po kom? Je možné, že ví o ostatních? Tohle Jinx myslela, když mu ráno řekla, že moc věří vlastním slovům?
Delší dobu intenzivně zírá do jednoho konkrétního bodu a jeho koutky se pomalu zvedají do zlověstného úsměvu.
Modrovláska na druhé straně zrcadla pomalu couvá, když si uvědomuje, že úsměv je věnován právě jí. Její tep se zrychluje a oči se zaplavují slzami. Nevydrží to a prchá pryč. Sotva se odklidí, ostatní si můžou všimnout, že Viktor už nikomu z nich nevěnuje sebemenší pozornost. Pro ně je to jen další z jeho psychologických triků, kdežto Jinx to vnímá až moc osobně.
"Když říkáš~" pokrčí vyslýchaný nezaujatě rameny a zapře se o hůl.
Jayce mu a zároveň ostatním oznámí, že rozhovor pro dnešek končí.
.
Nyní vedle sebe sedí venku. Jelikož je zhruba čas večerní pauzy, na dvoře se poflakuje hromada známých i neznámých tváří. Jayce sedí na osamocené lavici, která se nachází nejdál od střediska. Vedle něj sedí subjekt. Cítí jak na ně civí hned několik párů očí.
"Chovám se slušně, tak dostávám odměnu, že?" Spustí Viktor. Na jeho výrazu je znát, že si užívá otevřeného prostranství. Bříšky prstů přejíždí po delších stéblech trávy u posezení.
"Dalo by se to tak říct. Odměnou máš na mysli pobyt venku, nebo to, žes vyfasoval mě?" Zavtipkuje, aby uvolnil napětí způsobené ranním výslechem.
"Obojí," jeho výraz se nemění. Je stále nabitý svěží energií. "Je to příjemná změna."
Jayce se nechá trochu vyvézt z míry. "To jsem rád," unikne z jeho úst spolu s hřejivým úsměvem. Taktéž co říká, je jen a pouze z jeho vlastní iniciativy. Chce si s ním povídat otevřeně, bez postranních úmyslů a předem daných strategických taktik. "... Ohledně té otázky z rána, té o tvém příteli... Opravdu si nic nepamatuješ?" Zeptá se opatrně. "Nebudu to nikam zapisovat, slibuju. Pokud se o tom ovšem z jakéhokoliv důvodu nechceš bavit, necháme to být." Dodá, i přesto, že by rád znal jeho soukromý život.
Tázaný chvilku mlčí, pak se zapře lokty o dřevěný stůl a prokřupe si tak záda. Hlasitě vydechne. "Nejsem si jist, z jakého důvodu tam ta otázka byla. Pravda je taková, že si opravdu na nic ohledně té osoby nepamatuji." Posmutní. "Není to zvláštní? Pamatuji si detailně na pitomý kytky, ale pro někoho, koho Viktor nejspíš miloval není v tomhle mozku místo?" Povzdychne si a bosýma nohama lehce brouzdá v neopracovaném trávníku.
"Poslyš," Nerad to dělá, ale lítost vítězí nad přísnými instrukcemi. "Neměl bych ti to vůbec říkat, ale není tam o něm žádná zmínka. Myslím si, že jde o jakýsi trik. Hypnotické slovní spojení, které by mohlo odemknout určité reakce na různé podněty. Nic tam o něm není." Vysvětlí rychle svoji hypotézu.
Viktor se narovná a přemýšlí nad několika věcmi najednou. Jeho mimikou prosákne znechucení. "Jak jsem ti říkal včera. Nevěř všemu, co ti Ambesa nakuká. Možná ten člověk vskutku neexistuje. Možná tohle celé, co si čteš, vůbec není má složka. Možná je, ale jen v přijatelně osekané verzi. Třeba si s námi jen zahrávají. Navíc, nedokážu si ani představit, že bych mohl mít s někým partnerský vztah, a to v žádné možné formě."
Nemůže se zbavit pocitu, že osoba před ním ví víc, než ostatní. Že vidí vzorce a skutečnosti, které ostatním unikají přímo před nosem. Třeba je to zrovna on, kdo si s ním zahrává. Nesmí dovolit citům zastřít logické myšlení a řídit jeho účel. "Poslední otázka, kdo ti říkal Mechanický Herald?" Postaví se a pomůže vstát i pacientovi. Z divadýlka včera ví, že by to zvládl sám, ale rozhodne se zapojit do jeho hry.
Viktor se jednou rukou natáhne po holi a druhou pevně obejme pas svého dvounohého a dvoumetrového asistenčního psa. "Tys mi tak dneska řekl," Zamrká a prsty se stejnou opatrností, jakou se dotýkal stébel, nyní pohladí obnaženou kůži na zápěstí. Pokračuje k předloktí a v jeho nezaujatém výrazu se něco hne. Údiv? Zvedne pohled k tváři vědce, skoro jako kdyby se tam nacházela odpověď na nevyslovenou otázku. Když však namísto odpovědi na snědé pokožce stoupá červená barva, odtáhne se a pohled zaryje do země. "Omlouvám se, já... " Těžko lape po něčem, čemu nerozumí.
"To je dobrý," uklidní tak oba zároveň. Není to "dobrý" ani pro jednoho z nich. Oznámí, že má ještě na starosti pomoc s pár projekty a že je čas, aby se Viktor vrátil do cely.
"Zítra ve stejný čas?" Prolomí vězeň ticho, ještě před tím, než ochranka otevře dveře do jeho jednotky.
"Zítra ve stejný čas," potvrdí a usměje se. Úsměv se mu vrátí.

Chapter 3: 03

Není to poprvé a snad ani naposledy, co se spolu potloukají po prostorách základny. Ovšem, místní zaměstnanci si, soudě dle jejich pohledů, ještě nezvykli na to, že jejich nejzkoumanější subjekt se za doprovodu Talise pohybuje na stejných místech jako oni. Ačkoli jim Jayce nedokázal vidět do hlavy, sem tam zaznamenal tiché šeptání nasáklé opovržlivou intonací. Musel se však držet plánu a ten vypadal následovně: hrát na všechny strany, aniž by u některé z nich vzbudil podezření. U Viktora si však nebyl jist, nakolik je to přetvářka a nakolik náklonnost. Opravdu ho zajímalo, co za procesy se odehrává v jeho mysli. Moc toho nenamluvil a když už, vyhýbal se přímým odpovědím. Z jakého důvodu tak činil, těžko říct. Jednou, když už byl unavený a zoufalý, rozhodl se až moc okatě lovit informace, čehož si protějšek všiml a reagoval slovy: "Baví tě tahle práce?" Dál už pak nepromluvil a na pár dní kompletně odmítl spolupráci.

"Dost jsem přemýšlel nad otázkou, kterou jsi mi posledně položil," otevře se Jayce a přeruší tak klasické postupy vyslýchání, když spolu kráčí ven z jídelny. K obědu měli dušenou mrkev s rýží. Ještě než stihnou odejít, chňapne vězeň po sklenici čerstvého plnotučného mléka. Je až komické, jak si nádobu nese, jakžto improvizovanou trofej.

Viktor se zastaví a odšroubuje hliníkové víko z lahve. "Až tak?" Konečně promluví, načež do sebe v rámci několika sekund klopí celý obsah flašky. I když si vědec zvykl na Viktorovy prapodivné stravovací návyky, stále mu hlodalo v hlavě, jaktože mu z konzumace takového množství laktózy denně nebývá špatně. "K jakému závěru jsi došel?"

"To nevím. Teda spíš, nejsem si jist," ohlédne se po koridoru, aby se ujistil, že nikdo není poblíž. "Nebaví mě úlohy, které vykonávám," odmlčí se. Je zvláštní se někomu jen tak svěřit, aniž by za to byla zpochybněna jeho věrnost společnosti, Ambesse, nebo dokonce Mel.  "Dělám to pro někoho, kdo je můj přítel. Dělám to pro vyšší dobro a doufám, že uspěji."

"Vyšší dobro," zopakuje a přivře oči. Jeho pohled působí o něco přítomněji a živěji, než když se poprvé střetli. "Je to dobrý přítel?" Konečně se někam posouvají.

"Ano, to je," Nahne se blíž a ztlumí hlasitost. "Jedná se o někoho, kdo s tebou byl na expedici. Dlouho jsem ji ale neviděl." Pohodí hlavou k proskleným masivním dveřím, vedoucí do dvora. Pacient pochopí a oba zamíří ven.

Kolem pozemku je postaven vysoký elektrický ohradník, obehnaný ostnatým drátem. Jakou má vůbec funkci? Viktor chvilku přejíždí očima po jednotlivých žiletkách, mezitím, co se zaposlouchává do zvuků vysokého napětí. "Není tu bezpečno, ani trochu." Poznamená prostě. Usadí se na zídce, ohraničující zahrádku, kterou obsluhují místní biologové a genetičtí inženýři. Kolega ho následuje. Pozoruje titěrný hmyz, létající kolem vysazených žlutých tulipánů a kolem uměle vytvořeného jezírka s lekníny. Povšimne si střevlíka, který mu zmateně hlavou naráží do bosé nohy. Ví moc dobře, co s broukem je. Někdo rozprášil do vzduchu pesticidy. Jed se vsákl do půdy, rostlin, živočichů, hub a teď znova poletuje ve vzduchu, který ochutnávají místních plíce, mezitím co každý den prožívají v blažené nevědomosti. Brouk zběsile běhá z místa na místo. "Jsme jako tenhle brouk. Snažíme se uniknout před něčím, co už  dávno v nás zahájilo invazi. Je jedno, jak velkou pevnost si postavíme. To, co je tam venku, není ani zdaleka tak hrozné, jako to, co si jsme schopni bez mrknutí oka udělat coby lidstvo navzájem tady uvnitř. Možná nám patří, být pohlceni oblastí X, protože se jedná o jediné udržitelné řešení. Možná jsme předurčeni vyhynout. Možná jsme předurčeni stát se součástí něčeho nového. Kdo ví?" Viktor si je vědom, že střevlík dříve či později zemře bolestivou a pomalou smrtí. Slituje se, zvedne nohu a zmateného drobka vší silou rozmáčkne. "Tak, o čem se budeme bavit dneska? Budeme k sobě dál upřímní? Bylo by to fajn, když nám nezbývá moc času." přisune se blíž.

Jayce se marně snaží rozpoznat, jestli poslední věta byla myšlena jako oznámení, varování, nebo jako výhružka. Co tím vůbec myslel? Vytáhne z kapsy kabátu Viktorův deník a předloží mu jej, stejně jako první den, co se potkali. Pacient ho sebere a pomalu listuje. Sem tam si pro sebe prohodí pár slov, nebo zvuků. Spolusedící bočním okem pozoruje jak jednotlivé stránky, které důkladně zná, tak obličej čtenáře. Každičké zamrkání, každičká grimasa, dokonce i odfrknutí shledává okouzlujícím, i když neobvyklým způsobem. "Takže, ty nejsi TEN Viktor, co tohle sepsal? Jak sám sebe vůbec vnímáš?" Zvažuje, zda po představení s Mechanickým Heraldem jde o krizi identity, trauma, nebo o projev něčeho mnohem komplikovanějšího.

"On je mnou a já jsem jím. Akorát si na nic moc nepamatuji. Tedy skoro na nic. Občas se mi před očima mihnou záblesky na konkrétní..." Zatápe po slovu, které by mohlo být výstižným, "Vzpomínky? Teda pokud se tomu tak dá říkat. Čím usilovněji se snažím si vzpomenout, tím víc se rozplývají do abstrakce. Nejsem si jist, kdo z nás psal co. Omlouvám se."

"To je v pořádku," hlesne. "Pamatuješ si na Mel Medardu?" Když Viktor zavrtí hlavou, nalistuje Jayce na stranu, kde je zachycen její portrét kreslený tužkou. Kterým z nich, jen těžko říct. Zřejmě si nepamatoval na jméno nikoho z nich. Nebo se navzájem znali jen pod přezdívkami? Dávalo by to smysl, neb nikde nestojí zmínka o jménu ani jednoho z členů expedice. Jsou zde uváděni jen pod názvy svých profesí. Pod jejím portrétem stojí slova: lingvistka a psycholožka.

"Ano, na ni si vzpomínám," jeho žaludek se sevře, když se mu před očima mihne pár momentů bez kontextu, kde ho ona zmíněná osoba Mel zcela očividně chce zamordovat. Z jakého popudu, to již není vědomí dostupné. Jediné, co vidí zřetelně, je její výraz plný čistého teroru. Hleděla s takovým strachem na něj, nebo viděla něco jiného? Viktor chce vyřknout něco, za co se bude nenávidět. Něco, co nyní také vidí velmi jasně- její tělo, ležící bezvládně v kaluži krve, s očima rozevřenýma dokořán. Byla to sebeobrana. Nehty si zarývá do hrudníku a mělce dýchá. Rychle listuje po dalších stránkách. Něco důležitého zde chybí a on to našel. Rozevře deník tak moc, až se ozve zapraskání švů a papírů pod náporem. Přisune se k vědci o to blíž a vrazí mu dokument až pod nos. "Tady," přejede prstem po místě, kde bylo vyňato hned několik stran. Vzpomínku na smrt psycholožky si s těžkým srdcem nechává pro sebe. Možná to takhle bude lepší pro oba.
Jayce zaboří hlavu do knihy a přepočítává, kolik stran by mohlo chybět. Ten, kdo stránky vytrhl, si nedával sebemenší práci se zahlazením stop. Přinejmenším jich chybělo šest. "No jo, jak jsem si mohl nevšimnout. Kdo by tohle udělal?"

"Ambessa," odtuší. Jméno se z jeho úst pokaždé line jako nadávka.

"Ale co přesně by ji k tomu vedlo?" Rychle přečítá spisy před vytrženými stránkami a po nich. Na jedné stránce je text sotva čitelný. Linka je roztřesená. Stojí zde:
"ZDROJ (JÁDRO) ZAMOŘENÍ. Nejsem si jist, zda jde o něco umělého, či organického. Jedná se o nástroj, který musí být zničen, než se stihne dostat do nesprávných rukou. Je to uvnitř mě a já si nejsem vědom, zda-li jsem schopen takový nápor vydržet." Za vytrhanými poznámkami se nachází text, který je psán sebejistou a pravidelnou linkou. Stojí zde:
"Je to dokonalý cizí organismus. Byla by škoda, kdyby se dostal do nesprávných rukou. Dokázal by lidstvu pomoci se zlepšit v mnoha aspektech, být součástí velkolepé evoluce. Musí být za každou cenu zachován a ochraňován."

"Jak bys popsal zdroj zamoření? Chceš mi říct, že je s tebou propojen? Existuje nějaký způsob, jak zastavit rozrůstání zóny?" Nedá si pokoj, hladový po faktech, která shledává podstatnými. "Jak ty samotný vnímáš zdroj? Zneškodnit, či nechat být?" Opováží se položit další až příliš očividnou otázku. "Když zemřeš, zanikne i oblast X? Bude Zaun zase obyvatelný?"

Pobaveně se pousměje nad lavinou otázek, i když tak nějak tuší, proč se ptá. Odhodlá se riskovat. S tím, co chystá velitelka, už nemá co ztratit. Nejspíš se ho sama zbaví, až odemkne plný potenciál jeho schopností. "Můžu ti ukázat, jak mě zabít a možná tak i zničit zdroj samotný." Spustí a vědci padá čelist nad tím, jak mu zničehonic je ochoten sypat jednu informaci za druhou. "Nejsem blbej. Došlo mi, že máš takové úmysly už před nějakou dobou. Pomůžu ti s tvým posláním. Nezaručuji však, že oblast Zaunu se vrátí do původního stavu.  Ne, že bych to dělal rád, ale znám bezbolestnou cestu. Potřebuju ti ukázat ještě něco. Něco velmi důležitého. Dneska... Co se jádra týče, jsem pro to ho zničit. Ne z vlastní iniciativy, ale protože se po něm napřahuje nesprávná ruka." Vše, co vypráví se tak, či onak podobá tomu, co Jaycovi vykládala Mel, než zmizela. Tudíž si troufá se domnívat, že nesprávná ruka symbolizuje její matku. Když se Viktorovi nedostavuje od vědce žádné reakce, pokračuje, tentokrát víc osobním a intimním rázem. "Když ti dám přesně, co potřebuješ, naplní se tak smysl tvé práce? Naplní se tak to prázdné místo v tobě?"

Neví, jak reagovat, natož jak podat verbální odpověď. Jistě, že se ta prázdnota nezaplní a ještě k tomu bude mít na svědomí vraždu svého pacienta. Je mu ze sebe do breku. Představa, že by mu měl sebemíň ublížit, se mu příčí. Nechce ho zabít, ačkoli mu to Měl nakázala a dotyčný s tím zřejmě, vzhledem k dramatickým okolnostem, nemá problém. "Nechci ti ublížit, ale musím. Omlouvám se,"
"Vím, že to není osobní." Viktor se zvedne a zapře se částečnou vahou do hole. Nepravidelným krokem směřuje zpět k budově. Zastaví se však u záhonku s tulipány a čeká na doprovod. Když se k němu neochotně došourá, Viktorův zdvižený ukazovák se vzdušnou čarou zabodává do kontrastní barvy mezi žlutými květy.
Je to bodlák levandulové barvy. Čím déle na něj Jayce hledí, tím méně si je jist, zda-li je květ opravdu fialový. Co mate jeho smyslové vnímání? "Jakou-jakou má barvu?" Prahne po racionálním vysvětlení.
"Nejsem si jist. Pokud mi ho popíšeš, budu tomu věřit." Dále hypnotizuje rostlinu, která si našla cestu na nepřátelské území a snaží se zde nějakým způsobem existovat. Je to tatáž rostlina, která mu utkvěla v paměti, když byl na výpravě.
"Je nádherný," na nic jiného nemá Jayce mentální kapacitu. Čím déle rostlinu pozoruje, tím víc barev střídá. Nejsou to jen barvy, ale i struktury. Je omámen. Něco uvnitř ho vábí, aby si bodlák utrhl jen pro sebe.
Skoro, jako by subjekt četl jeho myšlenky, chytne ho za zápěstí a zavrtí hlavou. "Nech to plavat. Čeká náš ještě spousta práce." Naléhá tiše. "Dobře mě poslouchej. Za archivem, ve skladu, se nachází vyhozené prototypy z oddělení robotiky. Jeden si vem dneska do laboratoře. Hnedka po tom, co mě vrátíš zpět do cely."
Vědec si připadá sám jako subjekt, čekající na instrukce. Točí se mu hlava a bolest jen vesele nastupuje. Necítí se být při smyslech. Když rozmrká obraz a najde pevný bod ve Viktorově obličeji, zaznamená, že jeho oči jsou totožné s bodlákem. Mimo chápání barevného spektra. Bezútěšné. Když však nyní vidí v oné bezútěšnosti krásu, něco hluboko zakořeněné v něm se rapidně mění. "Rozumím," kývne a oba se bok po boku tiše vracejí zpět.
Při cestě zpět míjí partu kolegů, ze které vyčnívá modrá hlava. "Čumte na toho kripla, jak si s sebou vede asistenčního psa," neobtěžuje se své poznatky držet jen v hlavě, natož v tichosti. Viktor pobaveně kývne a dá jí tak zapravdu. Jayce dělá, že neposlouchá, stejně tak jako kolegové okolo ní. Jediný, kdo z hloučku reaguje, je její starší sestra, propukající v hlasitý smích. Když se uklidní, uštědří jí výchovný pohlavek.

Chapter 4: 04

Dostaví se do archivu. Je sice podvečer, ale zde vládne skoro pořád absolutní tma. Místnost připomíná ohromný hangár, napěchovaný policemi, ve kterých jsou umístěny dokumenty.
Rozsvítí světlo a při prvotním šoku vypustí z úst zaskočený výkřik. V uličce přímo naproti němu stojí Jinx. Ona vyděšená není, ale hlasitě sípe a třeští na Jayce oči. Zmučený výraz se ze sekundy na sekunda stáhne do neutrální mimiky. "Sakra, vyděsilas mě," neodpustí si Talis.
"Dobrý večer i tobě, zlatej retrívre," se značným znechucením si odfrkne a dále se věnuje své činnosti. Přehrabuje se v zásuvkách a sem tam vytáhne složku, kterou rychle prolistuje. Nevšímá si narušitele až do chvíle, co je v její bezprostřední blízkosti a vyptává se, co to dělá a jestli je v pořádku. "Čtu si, očividně." Otráveně odpoví, ale připadá si o něco komfortněji, když má při sobě během slabé chvilky zrovna jeho. "Upřímně, nevím. Spíš vůbec." Přizná se po dlouhé odmlce.
"Mohu ti s něčím pomoci?" Nahodí v rychlosti, protože potřebuje vyřídit, co slíbil.
"Třeba s teoriemi ohledně oblasti X. Nebo možná s teoriemi ohledně paralelních vesmírů." Vyřkne pohotově, jako by tušila, že má pro dnešek ještě velké plány. Vědec se zaposlouchá a nechá ji pokračovat. "Pokud existuje nekonečno paralelních vesmírů, existuje nekonečno větvení, při rozhodování v různých situacích. V některých jsme určitě záhadu oblasti X vyřešili. V některých vesmírech žádná oblast X nikdy neexistovala."

"Třeba za její výskyt v tomto vesmíru můžeš ty," pokusí se o žert, ale instantně lituje, když ho modrovláska spaluje pohledem. Z pohledu má pocit, že si omylem dloubl do něčeho osobního.

"Jdi mi z očí," zasyčí chladně a pomalu zavírá zásuvku. "Možná někdy sám dojdeš do bodu, kdy pochopíš, že věci nejsou takové, jak se prezentují."

Tiše se omluví, i když přesně neví, za co konkrétně. Ani se neopováží se ptát. Nechá ji se dál obsesivně přehrabovat v regálech.

Doplahočí se tedy do skladiště a ze šrotu vyhrabe torso prototypu pro robota. Při snaze najít stejný pár rukou a nohou selhává, tudíž je každá končetina z úplně jiného materiálu. Ještě že hlava musí být jen jedna. Všechny jsou prázdné. Skladiště prototypů je jen přestupní stanice před spalovnou, tudíž veškeré cenné čipy uvnitř jsou dávno vyňaty. Jaycovi hlodá hlavou, proč je tohle pro Viktora tak důležité a co má vůbec s kupou nefunkčního šrotu za lubem. Připadá si sám sobě trošku přihlouple. Po dnešku Viktorovi věří víc, než kdy předtím, ale určité pochybnosti ho neopouští.

Když je schránka robota sestrojena a části těla tam, kde mají být, odebere se archivem zpět k sobě do laboratoře, které nějaký ten pátek slouží spíš jako jeho vlastní pokoj. Když míjí Jinx, je jen o šuplík vedle. Dívka zvedne od složek oči a věnuje mu vyjukaný pohled. Několikrát se pokusí hledět si svého, ale marně. Co jí tak zaráží? Není to poprvé, co si Jayce, nebo někdo jiný z vědců propůjčují součástky, nebo rovnou celého robota pro vědecké účely. Udělá k němu pár kroků, což ho donutí se zastavit.

Jinx se také zastaví. Pohledem těká z Jayce na bezvládnou schránku antropomorfního robota. "Nesnáším to tady," zašeptá a pohled upírá do místa, kde by s trochou představivosti mohl mít prototyp obličej. I ona působí, že vidí víc, než kdokoli jiný.

"Jsi přepracovaná," konstatuje vědec, zatímco je konsternován jejím chováním. "Jdi si odpočinout." Ponukne jí. Moc nepřemýšlí nad tím, co by se zrovna jí mohlo honit hlavou. Nejraději by už byl ve své laboratoři. Jen on sám a hromada šrotu.

________________________________________________________________________

Hledá, co by mohlo být vodítkem a prohledává každičkou část mechanické schránky. Po pár minutách intenzivního ohledávání a přemýšlení to vzdává. Zhroutí se na židli vedle kovového stolu. Hlavu složí do dlaní. Kdyby jeho laboratoř nesloužila spíš jako pokoj, jistě by zde vedení již dávno nainstalovalo kamery. Společnost sice neměla v oblibě koncept soukromí, ale špehovat ho při soukromých aktivitách bylo zcela očividně i pod jejich úroveň, o čemž se Jayce hned první týden nástupu přesvědčil. Hnedka zkontroloval každý roh, záhyb, škvíru, světlo. Dělal to tak prakticky každý den, čímž jen přikrmoval svou paranoiu. Nyní je rád, že nikdo z venku nekouká na to, jak zmateně ohledává nefunkčního robota od hlavy až k patě, ve snaze najít něco, co už tam pravděpodobně dávno není. Nejspíš by si celou podívanou i s tím, jak se sesypal na židli, vyložili jako psychické zhroucení.

Chvilku zhluboka dýchá, než se přiměje znova vstát a pokračovat v neurčité aktivitě. Když sejme mohutné dlaně z obličeje a promne si spánky, nestačí se divit, co vidí. Robot na stole sedí. Sice nehybně, ale sedí. Mechanická paže se neslyšně pohne k hlavě, a když dosáhne úrovně spodní části obličeje, přitiskne si ukazovák k pomyslným ústům. Jayce pochopí, že by měl být ve svém vlastním zájmu zticha, ačkoliv tohle ho zaskočilo. Co ho však zaskočí ještě víc, je druhá mechanická paže, jejíž kovové prsty se natisknou na jeho čelo. Sotva se tak stane, Vědec ztrácí vědomí. Poslední, co vnímá je prudký elektrický impulz, přenášející se do jeho hlavy a kovová náruč, která ho následně svírá a chrání před pádem ze židle.

_____

Když se probere, chvilku mu trvá, než se zorientuje v prostoru. Hlavou se mu prořezává ostrá bolest. To, že teď na stole leží on, ho možná překvapuje mnohem víc, než fakt, že robot nyní sedí za jeho stolním počítačem a cosi rychle ťuká do klávesnice. Na obrazovce se stahuje hned několik souborů ohromnou rychlostí, zatímco hbité kovové prsty bruslí ještě vyšší rychlostí po písmenech, symbolech a číslicích, které zadávají do příkazového řádku. Když cvakání ustane, hlava robota se pomalinku otočí dozadu. Ačkoli hlava prototypu neoplývá žádným obličejem, připadá si Jayce, že prázdná plocha ví, kde zrovna je. Robot se zvedne ze židle a gestem dá vědci znamení, aby si na ni sedl místo něj. Radši poslechne a učiní tak. Tohle je teda ta věc, kterou mu Viktor chtěl ukázat? Jakou to s ním ale má spojitost? Když přemýšlí nad souvislostmi, nedá mu to a z úst se mu vydere tiché: "Viktore, jsi to ty?" Na což robot do příkazového řádku napíše: "Tvé IQ musí být nejméně 170, Jayci." Text následně smaže a zase se věnuje vlastní práci, kterou začal. I když robot neoplývá schopností vokální mluvy, Jayce si dokáže živě představit, jak se mu Viktor za touto maskou posmívá. Když je se zadáváním textu hotov, nechá Jayce, aby se koukal na videozáznam s názvem "první expedice", který se přehrává na obrazovce. První a poslední svého druhu, neboť vedení usneslo, že jakákoliv technika by měla být v oblasti X zakázána. Věděl, že s ní byly problémy, ale jaké přesně, to si v dokumentech nepročetl. Přečetl si jen základní osnovu, kde stojí, kdo se jak jmenoval a jakou vykonával funkci. Překvapilo ho, že Ambessa je zde vedena jako kameraman. Možná ho to překvapilo víc, než fakt, že zrovna ona je jediným přeživším z oné expedice. Zbytek číst zavrhl. Ne, proto že by ho to nezajímalo, ale nechtěl nechat cizími poznatky kontaminovat svůj vlastní úsudek z toho, co bude po prezentaci následovat. Viktor mu ještě před přehráváním uchytil myší kousek textu ve kterém je zmíněno, aby divák nepřekračoval doporučovaný limit šedesáti minut. Pochyboval také, možná z vlastní zkušenosti, že by vůbec někdo byl schopen vydržet koukat na nahrávku déle.
Snaží se pozorovat z pohledu třetí osoby-nezaujatě. Zprvu se mu to daří. Stará nahrávka běží chronologicky s přestávkami. První dny se neděje nic neobvyklého. Pár záběrů zachycuje tábořiště, bažiny, lesy, mechem zarostlé lidské pozůstatky, divokou přírodu, maják. Členové expedice mezi sebou vedou krátké konverzace, občasně vtipkují. Další dny se nic moc nemění, kromě zvuku větru mezi stromy na pozadí. Další záznam už je odlišný tak moc, až se Talisovi ježí chloupky na zátylku a pažích. Vtipy jsou mezi účastníky čím dál častější. Stejně tak, jako neustálé ohlížení se do kamery. Smích je hlasitý a v určitých chvílích zní, že nemá daleko od propuknutí v hysterický pláč. Jejich výrazy jsou znavené. "Co je to?" Ozve se Ambessa a nahrávka končí. Vystřídá ji další, kde vedoucí, spolu se zbytkem hledí strnule do místa mimo záběr. Jejich tváře, kroutící se pod návalem strachu a hrůzy připomínají karnevalové masky. "Nech toho! Prosím!" Zařve hystericky jejich vedoucí a dlaně si přitom křečovitě tiskne k očím.
"Ať toho nechá! Prosím! Už dost!" Ozve se ze strany zvláštní, pronikavý hlas a když je na bod namířena kamera, Jaycovi se znatelně zrychluje tep. K zemi se krčí žena, která je totožná s vedoucí. Chvilku všichni hlasitě brečí a naříkají. O něco později, ve stejný moment, všichni synchronizovaně ustanou. Skoro, jako kdyby od všech najednou někdo odinstaloval veškeré emoce. Když se žena zvedne ze země, prkenným krokem přistoupí k vedoucí a chytnou se za ruce. Obě teď hledí do objektivu. Koukají do něj úplně všichni, stejným způsobem- bez špetky emoce. Obraz pomalinku tmavne. Když se na promítací zdi rozprostírá černočerná tma, ozve se ostrý lidský výkřik, přecházející do strojového zvuku na podobné bázi.

Další den je kamera položena na vyvýšeném místě, nejspíš na kameni. Na záznamu jsou úplně všichni. Působí bezstarostně, jejich výrazy jsou klidné. Opět se hodně smějí, akorát, že smích je oproti minule přirozený a uvolněný. Celá scenérie působí, že skupinka dobrých přátel se baví na dovolené u moře. Jediné, co možná kazí idylku, je rozhovor mezi Ambessou a vedoucí. Ženě nejde rozumět. Slovosled není to jediné, co zaráží. Její výslovnost, intonace a absence přestávek znemožňuje identifikaci vět, natož jejich významu. Ambessa jí však s klidem odpovídá a sem tam se zasměje a zažertuje. Její řeč je srozumitelná. Nejspíš jí opravdu rozumí, poněvadž prodělané trauma z předchozího dne ji zabraňuje vidět a hlavně slyšet, co se kolem děje.

Následující nahrávka už se tak poklidná nejeví. Záběr je prázdný. Nikdo již není přítomen, ačkoli kamera se rychle pohybuje vpřed. Možná až moc rychle. Prodírá se skrz mokřady a rákosí. V dáli se tyčí maják. Obraz zuřivě stoupá a klesá, zatímco krajina se divoce míhá. V jednu chvíli veškerý pohyb ustane. Co se celou dobu zdálo jako ševelení větru mezi stromy, se nyní jeví jako šepot. Šepot bezesporu patří Ambesse. "Dostanu se na druhou stranu. Dostanu se dovnitř. Dostanu se ven." Zde celý dokument končí.

Jayce, nevědomky ignorujíc konec, hledí na obrazovku před sebou. Připadá si, že byl svědkem kletby, která celou dobu běžela na pozadí nahrávek. Cítí se tak zranitelně, i když neokusil hrůzy první expedice na vlastní pěst. Zároveň cítí vinu. Cítí vinu za to, že nebyl schopen nikomu z nich i přes léta, co je s ním dělila, nijak pomoci.

Viktor pokračuje v přehrabování se v zakódovaných složkách. Otevírá jednu za druhou a zadává přístupové kódy. Prstem ukáže na psaný dokument, ve kterém jsou údaje, týkající se Viktora. Úplně jiné udaje, než ty, jaké se dostaly Jaycovi do rukou. Jedná se o výzkum zaměřený především na robotiku a její využití ve vojenském průmyslu. Několikrát je zde zmíněno, jak by se dala využít DNA subjektu k pohonu více strojů zároveň. Dokonce se uvadí spekulace, že projekt nemá daleko od kontroly celé takové armády.

Viktor podtrhne celý odstavec, ve kterém stojí: "Máme se od subjektu co učit. Byl v kontaktu s jádrem. V PŘÍMÉM KONTAKTU. Činí to z něj ohromný zdroj energie, která by se dala využít ve prospěch společnosti. V nejbližší době plánujeme výzkum posunout znatelně kupředu." Následně rozklikne přiložený videozáznam. Jedná se s největší pravděpodobností o nahrávku z bezpečnostní kamery, ale místnost na obrazovce Jayce ani trochu nepoznává. Přimhouří očí a mapuje každičký pixel, marně se snaží rozeznat jakýkoli známý prvek. Laboratoř je ohromná a většinu jejích prostor zabírají do řad vyskládaní roboti antropomorfního typu. Každý stroj je napojen hned na několik hadiček a drátů vedoucích do jednoho velkého spletence, končícího u nádrže s nazelenalou tekutinou. Uvnitř kádě kromě tekutiny nic jiného není. Na dalším záznamu jsou před kádí umístěny dvě plastové skládací židle. Na jedné sedí robot, taktéž napojený na změť hadiček a drátů, na druhé postarší muž s šátkem uvázaným kolem krku a kolem spodní čelisti. "Zdravím, profesore," promluví robot a světlo v místnosti nabyde na intenzitě. Hlas je jen těžce zaměnitelný. Patří Viktorovi.

"Tušíš, kde teď právě jsi?" Otáže se muž s částečně zahalenou tváří, zatímco si k sobě vede poznámky.

"Tušíte to vy, profesore?" Žert, nebo drzost? Robotické tělo, kromě hlasu, nevykazuje známky života, či pohybu. Funkce motoriky musí být vypnuty, pravděpodobně z bezpečnostních důvodů. "Myslíte tím, zda-li jsem někdy byl v této supertajné místnosti? Nebo tím myslíte, zda-li si uvědomuji, že jste mě proti mé vůli přesunuli do tohohle těla, abyste ze mě získali další vzorky?" Zasyčí.

"Dobrá tedy, to bychom měli," pronese s klidností a zapíše si k sobě pár poznámek. "Tento projekt je pro mne velmi důležitý. S možnostmi, které tvé unikátní tělo skýtá, můžeme vymazat chyby evoluce. Můžeme tím přepsat naše slabosti." Vědec je do svého poslání očividně zapálen.
Chvíle ticha. "Je to sobecký počin. Doufám že to děláte z lásky."
Další ohlušující ticho. Vědcův obličej se o to víc zachumlá do šátku. Jayce jen těžko rozeznává, o koho by se mohlo jednat. Ani jeho charakteristicky šišlavý hlas mu nic neříká. "Na tom nesejde," váhá. Snad se bojí, že pokud bude upřímný, pošpiní tak svou profesionalitu. "Četl jsem váš deník-"
"Není to můj deník," Hlas se vyhoupne o několik oktáv. "Nebudu se opakovat."
"Dobrá tedy. Četl jsem deník, který ti byl přidružen. Deník z expedice. Souhlasím s výroky, které jsou zde uvedeny. Ať už jsi byl v kontaktu s čímkoli, je třeba to ochraňovat, ne zničit. Představ si, že tento dokonalý organismus, jak je zde popsán, propůjčí lidem tvé schopnosti. Těm, co takové štěstí neměli, odemkne nový svět, ve kterém se již nebudou muset bát."
"Bát čeho konkrétně?"
"Deficitů, onemocnění, smrti. Představ si utopii, kde každý má své místo naplno využít svůj potenciál a kde nikomu hybná síla nehází klacky pod nohy."
"Pomůžu vám, profesore. Velmi rád vám pomůžu. Pamatujte ale, že co se vám zdá býti utopií, může být pro jiné noční můrou."
Naškrábe si pár rychlých poznámek. "No, naším úkolem ale doufám bude vytvářet utopii. Všechny tyhle mechanické schránky jsou perfektní ve všech ohledech." Rozpřáhne se a položí tak důraz na roboty v místnosti. "Byla by škoda do nich instalovat program, když svět skýtá tolik duší, obývajících disfunkčí těla. Ty Viktore, můžeš být jejich sprostředkovatelem. Můžeš jim pomoci přenést jejich duše do těchto dokonalých schránek."
.
Další soubory, až na jeden a zároveň poslední, jsou zničeny. Žádné informace ohledně profesora a jeho výzkumu nejsou zmíněny. Jako by se jednalo o někoho, kdo byl uvězněn v jednom jediném záznamu. Pouhý koncept, duch zachycený na kameře, nikoli fyzická osoba z masa a kostí.
Při sledování posledního videozáznamu se Jaycovi opět sevře žaludek. Obraz je roztřesený a ukazuje jen útržek z celého, možná ještě horšího kontextu. Ta samá laboratoř je teď zaplavena těžkooděnci. Profesor se krčí k zemi ve snaze se skrýt. Sbírají ho a odvádějí pryč. "Tohle nemůžete, je to můj výzkum!" Několikrát kolem sebe máchne skalpelem, ale marně. Dva ho zdiskreditují, zatímco třetí mu uštědří ránu obrněným loktem do spánku. Jeden velký souboj a chaos. V čele tažení stojí Ambessa, která udává krátké a jasné rozkazy. Mezi nimi jsou znatelná slova: "prohledat, zabavit, odpojit. Posbírat veškeré spisy. Nearchivovat." Zbytek rozkazů už tolik srozumitelný není.
.
Viktor otevře novou záložku, tentokrát opět s psaným dokumentem. Se zadáváním přístupového hesla nevidí problém, pouze na klávesnici cvaká dlouhý chuchvalec skládající se z náhodných číslic a písmen. Bůhví, z čeho čerpá nápovědu. Chvilku hledá, následně podtrhne důležité. V modrou barvou označeném textu stojí: "Díky předešlému výzkumu se zdokonalil hardware i software pro roboty. Nehodlám na něj však navazovat. Nevím, kolik nám zbývá času. Musím jednat co nejrychleji. Hranice oblasti X se pomalu posouvá od Zaunu směrem k Piltoveru. Subjekt Viktor odmítá spolupráci. Bez něj není možné dosáhnout požadovaných výsledků. Od doby, co jsem zde nasadila J. Talise se posouváme, ale ne dost rychle a efektivně. Zjistili jsme, že k ovládnutí mechanické armády není zapotřebí uvádět do provozu každého zvlášť. Využijeme proto Viktorovu schopnost kolektivního vědomí. Teda spíš nevědomí. Dobrovolně se nám nepodvolí a způsobil by tak víc škody, než užitku. Navíc se mu moje vize nezamlouvá. Proto ho uložíme do umělého spánku a vytěžíme tak jeho maximální potenciál. Následně s armádou infiltrujeme oblast X a vydáme se k jádru, které nám mimo jiné, kromě zneškodnění infikované oblasti, poslouží k vytvoření ještě mocnější, nepřemožitelné armády." Nechá Jayce dočíst a podtrhne kratší text, kde je uvedeno datum plánovaných vojenských operací a v neposlední řadě datum Viktorova uvedení do kómatu. Den D nastává zítřkem.
"Panebože," vydechne vědec a promne si spánky. "Hádám, že musíme jednat," přizná neochotně. Robot kývne a během pár kliknutí uzavře všechny otevřené dokumenty a následně otevře databázi kamerových systémů. Zaťuká na záběr v přímém přenosu z vlastní cely. Sedí jako obvykle na parapetu u okna, opřený o zeď. Zdá se, že spí. Teď už Jayce chápe. Když se Viktor nachází v těle robota, druhé je mimo provoz. Stejným prstem, kterým klepal na obrazovku si teď přejíždí po krku, ne kterém jakžtakž drží hlava. "Ano, musíme jednat a rychle." Napíše do příkazového řádku. "Zůstanu tady, zatímco ty se dostaneš do mé cely za záminkou dalšího výslechu. Když budeš uvnitř, mé vědomí bude zde. Stačí, když mi píchneš jednu dávku," Dopíše. Jednu dávku čeho? Už už se ho chystá vyptávat, ale robot jde na jistotu. Otevře dvířka malého předpotopního mrazáku a z rozviklaného šuplíku vyloví stříkačku s tekutinou jasně zelené barvy. Musel celou laboratoř/pokoj kompletně prohledat, když byl Jayce mimo. Vtiskne mu nástroj pro eutanázii do mohutných dlaní. Stříkačka působí o to titěrnějším dojmem, i když dávka látky by byla schopna do minuty složit koně. Robot kývne a usadí se zpět. "Tohle je nejspíš sbohem. Vzhledem k okolnostem, jsem opravdu rád, že to budeš zrovna ty." Napíše a než vymaže veškerý text, dodá: "Děkuji za tvou společnost."
Na obrazovce monitoru, kromě přímých záznamů z bezpečnostních kamer, není stop po předchozích aktivitách. Jayce však lehce znepokojí sektor skladu, kde by se momentálně měla stále pohybovat Jinx. Něco se na obraze mihne ohromnou rychlostí. Zdá se, že se jedná o člověka, ale není se tím jist. Silueta se vyhoupne ze země na nejvyšší regál a vymrští se směrem vzhůru. Jayce párkrát zamrká a zírá dál na již klidný záběr ze skladu.
.
Cestou k Viktorově cele se psychicky připravuje. Bude to nepříjemné a bolestivé. I přes fakt, že Viktor jej žádá. I přes fakt, že mu to slíbil. Prochází kolem dveří skladu a zhodnotí, že by nebylo od věci zkontrolovat, co se děje. Za normálních okolností by to nechal být, ale cokoliv se nyní jeví přijatelnější, než plánovaná vražda vlastního pacienta.
Vkročí dovnitř a s tichostí za sebou zavře. Stále se zde svítí. Dojde k místu, kde na záznamu spatřil onu podivnost. Rychlý pohyb. Vzhlédne a na stropě si všimne malých dřevěných dveří. Nikdy předtím je nezaznamenal. Do archivu taky všehovšudy zabloudil jen jedinkrát, a to při obchůzce základnou, aby si zmapoval nový terén. Strop se nachází téměř dva metry nad posledním regálem, tudíž pro něj bude obtížné se k dveřím dostat. Vydá se proto pro výsuvný žebřík, pohozený v rohu, spolu s mopem a dalším potřebným harampádím. Opře ho o regály a šplhá výš a výš. V hlavě se mu, kromě záznamu z videa nehoní žádné myšlenky, jen pulzující migréna. Pohání ho čistá zvědavost. Pud sebezáchovy se dostaví až v momentě, kdy sklopí padající dveře a dostane se do prostoru, připomínajícího půdu. Vyhoupne se na betonovou podlahu a chvilku jen tak sedí. V tichu, ve tmě, sám. Když se rozhodne zapnout baterku, div nevyskočí z kůže. Na jedné ze zdí však dominuje rozsáhlá barevná malba. Nedokáže se rozhodnout, zda-li dílo vyvolává víc groteskní, či znepokojivý dojem. Mezi divokými a spontánními tahy štětcem rozeznává lidské figury. Některé přechází v roztodivnou faunu a flóru fantasmagorického vzezření, jiné zas do chimér několika neidentifikovatelných živočišných druhů. U některých jsou vylepeny zvětšené rozpixelované portréty. Většinu z nich nerozeznává, ale dva z nich jsou mu jak pěst na oko. Mel Medarda a jeho vlastní fotografie pořízená z bezpečnostního záznamu základny. Krev mu tuhne v žilách. Obě figury jsou vyobrazeny v kleče se zdviženými pažemi, jako by se k něčemu modlily, nebo něco uctívaly. Co však uctívají se mu ani zdaleka nelíbí. Odstoupí si a pocit neklidu se o to umocní. Nad nimi se vznáší entita třímající zářící žezlo. Nad její hlavou se line svatozář vypracovaná zlatou barvou a kolem ní těžko identifikovatelné symboly. Tvář zrůdného božstva připomíná rozpůlenou masku, uvnitř které v temném vesmíru pulzují horizontálně dvě supernovy, symbolizující další pár očí.
Nevědomky couvá a couvá. Kdo mohl něco tak hrůzostrašného ztvárnit? Když je v dostatečné vzdálenosti, kdy světlo baterky zabírá širší plochu, naskytne se odpověď. Kousek od malby se ke stejné zdi choulí v klubíčku samotný autor. Jayce neudrží na uzdě stoupající pocit ohrožení a z úst mu unikne krátký výkřik. Nejraději by utekl, nebo alespoň zavřel oči a předstíral, že se jej to netýká. U zdi se krčí Jinx. Oči jsou rozevřené dokořán a hledí přímo do těch jeho. Koutky jejich úst se pomalu zvedají do širokého zubatého úsměvu, prozrazujíc, že si užívá jeho psychické rozpoložení, jak z uměleckého díla, tak z ní samotné.
Jayce couvne ještě o krok a ucítí ostré bodnutí, když se mu něco zachytí o nohu. Přece jen se podívá dolů. Spatří bodlák. Identický s tím , na který dnes narazili na dvoře mezi tulipány. Jediným rozdílem mezi nimi je ten, že tento trčí rovnou z betonové podlahy. Je až podivuhodné, jakými způsoby si život najde cestu. Sykne bolestí, která se nyní vesele přesouvá celým tělem. Opět posvítí na stejné místo. Představuje si, že modrovláska se k němu za tu sekundu stihla přesunout a teď se na něj vyřítí a stáhne ho s sebou do tmy a následně do útrob větracích šachet. Nic z jeho představ se však neodehrává. Je stále na svém místě, se stejným křečovitým úsměvem s rozevřenýma očima. Možná Jaycův strach zastírá, co momentálně vidí, neb její úsměv je o to širší, s několika zuby navíc.
Bez toho, aniž by si pamatoval, jak se dostal zpět dolů, načapá se, jak vrací žebřík na místo, odkud si ho půjčil. Dává si dokupy obraz, který bezpečnostní kamera nedokázala zaznamenat. Jinx, která se plazí po regálech nahoru a bez jakéhokoliv pomoci se dostává do prokletého půdního prostoru, několik metrů nad ní.
Neodpoví, když osoba bez konkrétních rysů pronese slova, jež postrádají smysl, mezitím co se s ním míjí na chodbě, vedoucí k Viktorově cele.
Teď stojí uvnitř. Před Viktorem. Oči rozevřené dokořán. Neschopen dalšího pohybu. Kompletně paralyzován tím, co vidí. Jak se dostal k Viktorovi tak blízko? Jak to jen dokázal?
Hypnotizuje jej pohledem. Stejně tak, jako útvary připomínající žíly, kořeny a možná i dráty, vystupující ze zdi. Věnčitý chaos pohlcuje celé jeho tělo, kromě hlavy, která bezvládně visí na krku. Obličej je uvolněný, spící, plný vnitřního míru a přijetí.
V Jaycově uších se střídá šum, praskání a pištění. Pocitově nejde o obvyklé symptomy tinitu, neb tento má povahu smrtící frekvence, odpalující ušní bubínky. V zápětí převezme kontrolu ohlušující ticho. Vizuální vjemy ale nenechají Jayce spočinout. Kořenovité útvary dýchají společně s Viktorem, možná odvádějí práci za něj. Jayce pootočí hlavu k oknu a už tak suché oči se v hororu rozevřou na možný limit. Hledí nyní na Viktorův odraz. Namísto něj zde sedí spící entita. Ta samá entita, entita, kterou ztvárnila Jinx ve svém prokletém oltáři. Hrůzostrašné a znetvořené božstvo, které nemůže existovat. Nyní se však Jayce kouká přímo na něj, na jeho podstatu, na stvůru z nočních můr, kterou jen tak nedokáže pustit z hlavy, natož z celé jeho bytosti.
Chvilku se soustředí na kameru, opět mimo provoz. Skoro, jakoby na něj zamrkala na znamení, že je ten pravý čas. Čas skoncovat s Viktorem, s misí kterou mu udělila Mel, s Ambessy plánovanou totalitou, s neviditelným zdrojem infikující čím dál tím větší území. S nepřítelem, který dost možná jednoho dne expanduje do celého světa, pokud ho nyní nezastaví. S nepřítelem, přibývajícím v někom, koho sotva zná. V cizinci, ke kterému má z neznámých důvodů v tento moment tak silné pouto.
V kapse hbitě rozbaluje jehlu a prsty nasazuje na stříkačku.
Vize zčerná a v koutku mysli se mihne pár krátkých, zato silných obrazů. Ten, který se do něj otiskne nejsilněji je vize sebe samotného, obklopeného tlumeným světlem. Ačkoli pro úsudek nemá vysvětlení, ví že zdrojem světla z jeho útržkovité vzpomínky je osoba před ním.
Uchopí stříkačku o to pevněji. Její obsah vypouští do kapsy laboratorního kabátu. "Jakékoliv rozhodnutí může rozvětvit tento vesmír na několik dalších. Možná všechny směřují ke stejnému cíli. Možná jsme předurčeni se v každém z nich shledat." Vybaví se mu poselství, citované ve Viktorově hlase. Další neexistující vzpomínka.
.
Jayce se zamkne na záchodové kabince a vyzvrací obsah žaludku, skládajícího se převážně z žaludečních šťáv a vody, do záchodové mísy. Toaletami se line hluk tiskáren z vedlejší kanceláře. Pištění stroje se přelívá do hlasitého lidského nářku, plného bolesti a útrap. "Dost," vydechne Jayce hlava mu spadne na chladný povrch sanitární keramiky.
.
Běží nekonečnou chodbou. Lino se pod jeho podrážkami taví a vsakuje se do jeho chodidel. Čas se natáhne a utvoří mu tak pod nohama past. Zakopne o ni a padá k podlaze, která ho rozloží a procedí a vyplivne opět vcelku do patra pod ním. Je tak slabý. Gravitace se zvyšuje. Realita je neúnosná a bolestivá. Sám vykřikne v agónii. Opře se o zeď, aby si pomohl opět na nohy. Zeď pohlcuje jeho holou dlaň. Dotýká se něčeho teplého a lepkavého. Zeď je živá. Z masa a kostí. Dýchá. Hlouběji, ze sklepení cítí mohutný tlukot jejího srdce, synchronizovaného s jeho vlastní tepovou frekvencí. Tentokrát se namísto zděšeného výkřiku dostaví hysterický pláč, přecházející do smíchu.
Najde ho Ekko. Sebere ho a tak tak se jej snaží přivést k sobě. Prvních pár věc Jayce vůbec nevnímá, ale když přijde na otázku: "Kolik ukazuji prstů?", odpoví: "Kolik jich vůbec máš?" a znova propukne v bolestivý smích. "Ekko," vydechne a stočí k němu zmučený pohled. Hledá v kolegovi útěchu. On je přeci ten, co zde všechny uklidňuje, neb oplývá vlastností býti svrchovaně nad věcí. "Už se ti někdy stalo, že bys tady tady viděl, nebo zažil něco...Neobvyklého?" Pečlivě volí slova. Místní psychologové, nebo psychiatři zde své služby poskytovali zaměstnancům centrály zdarma, ale on se obával, že by mohli prokouknout jeho postranní úmysly a naprášit ho.

Ekkův ustaraný výraz povolí a na koutky se zvednou do lehkého klidného úsměvu. Přisune se k němu blíž a dlaní jemně přejede po jeho chvějících se zadech. "Neobvyklé věci se zde dějí pořád. Jednou máš pocit, že budova má pevné základy, ale pak se ukáže, že dveře a okna se přesouvají, kam se jim zachce. Budova dýchá. Jednu chvíli máš pocit, že se na někoho koukáš, ale pak zjistíš, že to není ten, za koho ho máš. Vše se zde mění, rapidně, iracionálně... Ale na to si zvykneš." Roztáhne úsměv do ještě většího úsměvu a přátelsky ho poplácá po zádech. Tohle byla odezva, kterou nečekal. Kterou zrovna teď nepotřeboval a nechtěl slyšet. Potvrzovala totiž, že se TO skutečně děje. Nejen jemu. "Myslím, že za to může Viktor. Nebo oblast X. Nebo obojí." dodá o něco tišeji. Doporučí mu, aby se vyspal a dál se věnuje své vlastní trase. Jayce osamí, ale samota je v daný okamžik jen iluzí, zastírající nesčetné množství očí, pozorující právě jeho.

Chapter 5: 05

Notes:

TW: Lehce nsfw, lehce random hehe

Probouzí se za zvuku houkání sirén a všemožných poplachů. Nedokáže určit, jak dlouho spal a ani si nepamatuje, že by usnul.
Co se děje? Jaký je den? To už je ráno?
Očima zmateně těká z budíku, na kterém je jasně stanovený čas 7:30, na mechanické tělo válející se na kovovém stole. Bez známky života. Viktor je pryč.
Do vědomí se narychlo načtou veškeré podněty a vzpomínky z předchozího dne, obzvlášť ty z večera.
Úzkost nabíhá zpět do těla a on panikaří. Vybíhá na chodbu, kde je zvuk poplachu o to silnější. Zářivky jsou mimo provoz, zatímco záložní zdroje v pravidelných intervalech blikají červeným světlem. Něco je špatně. Všechno je špatně. Někdo do něj vrazí. Hned několikrát po sobě. Na chodbě se to hemží těžkooděnci a místními zaměstnanci. Působí to jak v rozkopnutém mraveništi. Hemžící se chaos. Stihne zaznamenat pár krátkých dialogů, které v rozruchu postrádají smysl. Pochytí slovo "výpadek" a "narušení". Zpanikaří o to víc a násilím se prodere davem mimo koridor. Pokračuje dolů do přízemí. Schody bere po dvou. Na odpočívadle zaregistruje Jinx. Utkví na ni na chvilku pohledem. Působí poklidně. Jako by byla zpomaleným filmem a pohyb okolí se přitom přehrával několikanásobně rychleji. Všimne si ho a věnuje mu pozdrav v podobě medového úsměvu a kývnutí. Něco říká, ale Jayce se momentálně soustředí na to, aby se dostal až k Viktorově cele.
Když se blíží k stanovenému místu, skoro se znovu pozvrací. Na poslední chvíli však reflex ovládne a soustředí se, aby zformuloval, co je třeba.
Před vchodem je utvořen hlouček, tvořen převážně vojáky se zahalenými obličeji v ochranných maskách.
"S dovolením," překročí pásku a vytáhne svou vizitku zastrčenou v košili. "Je tam můj pacient-" nestihne doříct. Rovnou tři z nich mu zabarikádují cestu. Jeden ho dokonce vykrývá loktem, zatímco druhou ruku má položenou na obušku za pasem. Je tohle zapotřebí?
"Tady nemáte co dělat. Vraťte se na své místo a postupujte podle protokolu." Pronese klidně, ale ruka se z obušku nestáhne.
"Tohle je moje místo!" Utrhne se a nakoukne dál. Dveře jsou otevřené dokořán. Je Viktor uvnitř? Je pryč? Proč jich je tady najednou tak moc. "Je to můj pacient, kurva!" vyjekne. Vymaní se ze sevření a běží ke vchodu, kde už ho chytají další dva. Ještě, než ho stihnout odvést, stačí nakouknout "za oponu". Několik dalších je uvnitř, ale Viktor nikde. Žádné stopy po násilí, či čehokoliv z včerejšího večera. Všechno je normální. Ona normálnost je možná o to víc znepokojivá.
Fakt, že ho vynáší zpět mimo celu a chodbu u ní, vůbec neregistruje. Nereaguje. Zamrzá, když jeden z ozbrojenců vytahuje obušek. Nereaguje ani když ho jím přetáhne po hlavě a následně po čelisti. Schytá ještě pár kopanců, když se ocitne na zemi, choulíc se do klubíčka. Nebrání se. Nevydá ani hlásku. Veškerá bolest jakoby ani neprocházela jeho tělem.
Bez sebemenšího ponětí, jak se dokázal přesunout z bodu A do bodu B, stojí před dveřmi do kanceláře šéfové. Neobtěžuje se klepat, prostě otevře dveře a vstoupí dovnitř. Je připraven vymáhat informace. Je připraven se za Viktora poprat. Je připraven na nejhorší. Po několikaminutové pobytu v prázdné kanceláři si uvědomí, že tohle je ten nejhorší možný scénář. Ani zdaleka není připraven na nejhorší.
Základna je vzhůru nohama. Po Viktorovi a Ambesse se slehla zem.
Přemýšlí nad jejím plánem. Přemýšlí nad nesčetným množstvím možných temných scénářů. Sice si to nerad připouští, ale s největší pravděpodobností ho nejspíš v tajné místnosti z videozáznamů uvádí do umělého spánku.
_____________________________

Nějakou dobu vysedává venku na zahradě. Nevnímá, co se okolo děje. Nevnímá ani tok času. Nedokáže se s ničím okolo ztotožnit, natož pak smířit. Kolem stále pobíhají neznámé ozbrojené osoby. Nedokáže odhadnout, zda jsou místní, nebo odněkud z venku. Nedokáže, nebo dokonce se bojí odhadnout, co se mohlo stát a jakou spojitost to má s Viktorem. Co přesně se muselo přihodit, aby se ze základny stalo bojiště.
.

Ke konci dne, kdy jen přemítá nad nejhorším, se konečně vrací do svého pokoje. Celý den nic nejedl a ani tak nezamýšlí. Alespoň alarmy jsou vypnuty a po konfliktu jakéhokoliv druhu ani stopy. Vejde dovnitř a zamkne za sebou. Jeho pokoj je takový, jak ho opustil. Bez známek vloupání nebo šacování.
Zhroutí se na kovový stůl.
Usíná vyčerpaný, zmatený a v slzách.

.

Upadá do snu. Sen, jakoby byl jen dalším pokračováním toho, co se mu děje v bdělém stavu. Vidí centrálu, robotická těla a Viktora. Sedí u sebe v cele, jako posledně. Na parapetu, opřený o živou zeď. Hledí ven z okna. Entita z malby od Jinx je zde také přítomna, opět jako Viktorův odraz v okně. Napojují se na něj nové úponky a z jeho nitra vychází tlumená záře. Tentokrát nepanikaří a nenechá sebou cloumat pudem sebezáchovy, pouze zpytuje svědomí. Obličej Viktora se pohne. "Tady nemáš co dělat, Jayci." Ne, pokud mě dál necháváš mučit, řezat a rozebírat. Ne, pokud vědomě prodlužuješ mé utrpení.
"Je mi to moc líto," hlesne. "Měl jsem ti pomoct. Měl jsem to ukončit." pocit viny do něj vyžírá obří díru. Okolnosti se odehrály tak rychle, že než se stačil vzpamatovat, bylo již pozdě.
"Tos měl. Byla to tvá povinnost. Žádal jsem tě o to."
"Já vím," hlesne. Snad nikdy v životě si nepřipadal tak moc bezmocně. Co přesně k Viktorovi cítil? Jak mohl dopustit, aby tento pocit ovlivnil racionální uvažování? Jak mohl dopustit, aby pod jeho vlivem nechal ublížit Viktorovi o to víc? Velmi sobecký počin, myslet si, že je zde v této realitě místo jen pro ně dva. Sobectví s sebou nese kruté následky. "Ty už tady nejsi," připustí si a pohled se mu rozmlží pod návalem slz.
"Ano, ale také nejsem daleko," Za doprovodu ševelení a praskání se prostor mezi nimi rozplyne a z cely je teď otevřené prostranství. Netrvá dlouho, než se Jayce zorientuje. Nacházejí se v Piltoveru. V parku, který sám s matkou často navštěvoval, když byl ještě dítě. Oblast už je několik let evakuována, kvůli podezření z možné kontaminace oblastí X. Rozhlédne se a rozpozná nespočet malých detailů. Není to jen vzpomínka a pokud je tohle sen, něco je s ním v nepořádku. "Zdáš se mi?" Přistoupí blíž k starému dubu. Uvnitř výdutě stromu se schovává Viktor. Jeho tělo je schoulené do klubíčka.
"Ne tak docela," Odpoví a zvedne k němu paži. Prsty položí na jeho čelo. Opět se dostaví elektrizující pocit. Samý pocit, jenž se dostavil, když se den zpět přesunul Viktor do robotického těla a zapříčinil tak Jaycovi krátkou ztrátu vědomí.
.

Probouzí se pod náporem adrenalinu. Srdce mu buší jako o závod. V uších slyší, jak mu pumpuje krev. Hlavou mu projede ostrá bolest.
Zalapá po dechu a rozmrká obraz před sebou. Kovové tělo ležící naproti němu, je pořád ve stejné bezvládné poloze. Chvilku má pocit, že namísto prázdné obličejové plochy na něj hledí Viktorovy oči. Hrudník mu zavalí obří balvan, když si připustí, že s Viktorem je amen a to jen kvůli jeho sobeckosti. "Promiň," vydechne, zatímco třesoucí se dlaní pohladí bezduchý obličej. Nemá smysl dál pokračovat, ne takhle, když všechno zkazil a tudíž i všem ublížil. Dal přístup tyranovi k nejhorší možné budoucnosti. K budoucnosti plné utrpení.
Vstane a přejde k oknu, které se spolu s výškou nad pevnou zemí pod ním, zdá jediným smysluplným východiskem. Sotva zatáhne za kliku, něco ji vrátí do původní polohy. Když teď vedle sebe vidí stát toho stejného robota, dostaví se rychlé vystřízlivění a adrenalin vystřídá euforie. Mechanický hrudník se rychle zvedá, skoro jako kdyby stroj velmi rychle a mělce dýchal. S určitou naléhavostí robot zavrtí hlavou a do chladných kovových dlaní uchopí Jaycovu tvář.
"Jsi... Jsi to ty?" řekne sotva slyšitelně a zřetelně. Bojí se říct cokoliv. Bojí se, že když řekne cokoli dalšího, o Viktora přijde znovu. Tázaný poomalu kývne a ukazovák jemně přitiskne na Jaycovi rty. Plynule pokračuje od rtů, k čelisti a nakonec prsty zajede do rozcuchaných vlasů na zátylku. Chladivým čelem se natiskne na to jeho. Pro vědce je vše, co se momentálně stalo, natolik spontánní, že svůj obličej přisune blíž a natiskne tak rty na místo, kde si je jist, že se nachází ty Viktorovy. Zavře oči a jistota se prohloubí. Viktor chladnou paží sjede k jeho pasu a pevně ho obejme. Chvilku vedle sebe jen stojí a svírají se v zájemně utěšujícím objetí.
"Řekni mi," prudce vydechne. "Kde teď jsi?" Jeho pohled mluví za vše. Nedokáže zde zůstat. Nechce zde zůstat. Chce být na útěku s ním.
Viktor se odtáhne a rychle docupitá k psacímu stolu, kde si z keramického hrníčku propujčí lihový fix. Vrátí se k vědci, vyhrne mu jeden z rukávů a rychle napíše po délce jeho předloktí souřadnice. Následně zahazuje psací potřebu a znovu se oddává objetí, momentálně víc intimního rázu.
Když se Viktor opět odtáhne, tentokrát oba suverénně naviguje k posteli, zatímco sevření povoluje a jejich paže brouzdají po těle toho druhého. Ještě před tím, než dopadnou na matraci, přesune Viktor kovové tělo dozadu a Jaycovo k sobě natěsno přitáhne. Jednou paží bříšky prstů jemně přejíždí po tepně na krku, zatímco druhou sjíždí pod tričko a následně k podbřišku. Veškeré svalstvo v Jaycově těle se napne a následně uvolní pod náporem vzrušení. Tiše vydechne a zasténá zároveň, když mu Viktor jednou rukou stiskne krk, zatímco druhou pokračuje níž. Uchopí erekci a pomalým tempem se přesouvá střídavě od kořenu ven a zase zpět. Na chvilku ustane aby mohl sundat kalhoty a následně i zbytek oblečení. Klekne si a bez problému jej převalí na záda a poté ho opět přitáhne blízko svého mechanického těla. Bez námahy zvedne Jayce za pánev a položí si ji do klína, zatímco se kolem něj obmotají jeho nohy.
S každým pohybem nabírá na rychlosti. V jednu chvíli ustane a nakloní se nad Jayce. Ten zřejmě nedokáže cítit teplo z mechanického těla, ale zato Viktor z toho jeho cítí vše, velice intenzivně. Jeho pohled mluví za vše. Nesoustředěný, žadonící o další a další dotek. Dech je mělký a hlasitý, přejde v sténání, když Viktor vyvine na rozkrok větší tlak. Semkne rty a usilovně hlídá únik dalšího zvuku. Byl by nerad, kdyby ho někdo z centrály slyšel, obzvlášť za okolností, kterých byli všichni svědky a které se důkladně vyšetřují. Viktorova druhá dlaň jemně víská tmavé vlasy, dokud ji Jayce neuchopí a znovu nepřesměruje ke svému krku. Viktor pochopí a vyvine tlak i tam. Pomalu přidává na intenzitě. Jayce se neudrží a prohne se v zádech, zatímco dlaní si zakrývá ústa, z nichž nekontrolovaně uniká zvuk naplněný uspokojením.
Oba teď vedle sebe leží a oddechují- Viktor opět zezadu objímá Jayce, zatímco kovová hlava spočívá v rozcuchaných vlasech. Jayce přes ně natáhne deku a přikryje je. Vytvoří tak pro oba pomyslné útočiště. Upadá do říše snů, tentokrát poklidných.
.
Brzy z rána vstane a dá si sprchu. Do batohu naskládá hojné množství trvanlivých potravin bohatých na proteiny a minerály, převážně tyčinek. Tabletami na sterilizaci vody a analgetiky taktéž nešetří. Batoh zatím nechává v pokoji, který zamyká a vyrazí do kantýny. Situace na základě je o něco klidnější, i přesto, že ozbrojené jednotky stále řádí na chodbách a v laboratořích. Stále převracejí pracoviště vzhůru nohama, ale už o něco klidnějším a systematičtějším způsobem.
Usedne ke stolu a souká do sebe ovesnou kaši, kterou zapíjí pressem. Sem tam si nenápadně prohlédne pár kolegů. Všichni do jednoho jsou zticha, jako by byli paralyzováni. Něco visí ve vzduchu, něco tísnivého, co předznamenává příchod zla, na který není nikdo z nich ani zdaleka připraven.
Při návratu si všimne, že dveře do jeho laboratoře jsou pootevřené. Vklouzne dovnitř a s opatrností za sebou zavře. U okna stojí jeden z těžkooděnců. Dle uniformy lze usoudit, že je jedním z těch, co dorazili včera. "Vy si nedáte pokoj, že?" Rýpne si Jayce a v mysli si připravuje všemožné taktiky pro pěstní souboj, pokud mu voják odepře odchod.
K jeho překvapení si postava sundá helmu a odloží ji na parapet. Vlasy jsou učesány do utáhnutého drdolu a značně prošedivělé. Když se otočí čelem k Jaycovi, donutí ho to se v šoku hlasitě se nadechnout.
"Mami?"

Chapter 6: 06

Jayce několikrát zamrká, skoro jakoby nevěřil vlastním očím. Osoba stojící u okna je skutečně jeho matka. "Mami?" Zopakuje a přistoupí obezřetně blíž, aby si ji lépe prohlédl. Nedokáže si vzpomenout, kdy ji viděl naposledy. Má tolik otázek. Co zde vůbec dělá? Proč s NIMI vůbec spolupracuje a jaký je její cíl? Ví něco o Viktorově zmizení? Snaží se ho se zbytkem sebranky odchytnout a vrátit zpět? "Co tady děláš?" Je jediná otázka na kterou se zmůže.

Přistoupí k němu blíž a pevně ho obejme. Když se odtáhne, stále svírá jeho paže. Pohledem zabloudí na odhalené zápěstí. Připadá si kompletně odzbrojen, když si uvědomuje, že si prohlíží soukromý vzkaz ve formě souřadnic načmáraný fixou na jeho kůži. Rád by se vyvlékl, ale najednou se zdá jakýkoliv pohyb býti nezdolnou překážkou. "To psal on?" Zeptá se ho přímo.

Jeho tep se zrychlí. "Kde je?" Položí otázku namísto toho, aby jí odpověděl.

"Je pryč." Sdělí prostě. "Není tady." Hlesne a do dlaně mu vtiskne pilulku. Mezitím, co tam stojí jak opařený, Ximena zajde načepovat vodu do sklenice, která je již položena na umyvadle na opačném konci místnosti. Bez dalších otázek prášek spolkne a zapije ho celým obsahem sklenice. Ať už mu dala cokoliv, vkládá do ní důvěru. Během pár sekund se jeho mysli dostaví klid. Možná tam tak stojí několik desítek minut, ale relativita času se ho rozhodla opět zmást. Když už je klidný, rozhodne se ptát dál. "Kde je doopravdy?"

"Dostal se odsud. Do bezpečí."

"Jak to můžeš vědět? Jak to vůbec dokázal?"

Dlouze se odmlčí. "Řekněme, že je silnější, než se zdá." Ve volném překladu: sama jsem mu pomohla. V jejím výrazu se mihne záchvěv něčeho, co by se dalo identifikovat jako radost. "Teď mě poslouchej." Na každičké slovo klade zvlášť důraz. "Musíš odejít. Tady není bezpečno-"

"Nikde už není bezpečno!" Přeruší ji. "Oblast X se rozrůstá. Je tady a brzy pohltí úplně vše. Není kam utéct. Pokud tak učiním, už se neuvidíme." Chrlí na ni jednu informaci za druhou.

"Já vím." Hlesne. Z jejího tónu je znát, že zřejmě už ví úplně vše. "Chci, aby jsi šel," uchopí jeho obličej do křehkých dlaní. Stoupne si na špičky a na temenu hlavy mu věnuje polibek. "Jdi za ním," pohladí ho oběma dlaněmi. Její oči kypí neskonalou láskou a něhou. "Musíš jít. Já se tu o to postarám." Pohodí hlavou ke dveřím a on kupodivu poslechne.

Jayce klidným krokem odchází jak z budovy, Tak z pozemku základny. Nikdo mu nevěnuje sebemenší pozornost, neb se momentálně věnují problémům větších rozměrů.
Jejich cesty se rozdělily.

.

Čím dál se pohybuje směrem od základny, tím rychlejší chůzi nasazuje. Přes park v Piltoveru jen přeběhne. Když se dostaví na místo určení, rozhlíží se do všech stran. Nikde nikdo. Doběhne k blízkému srázu a doufá, že aspoň tam bude mít lepší výhled.

Konečně ho spatří. Má ho! Namísto obvyklého oranžového úboru je oděn v jeho tmavě modré dece. Nad tím, kdy ji stihl sebrat, nemá čas ani kapacitu přemýšlet. Kolem pasu ji má provizorně ovázanou špagátem. Na strmém terénu si pomáhá holí. Kolem ramen má upevněné popruhy, které drží robotickou paži, připomínající dráp dravce. Jayce nedokáže čekat setinu sekundy. Potřebuje ho vidět zblízka. Jeho hlas mu uvízl v hlavě a vryl se mu hluboko pod kůži. Potřebuje ho slyšet. Znova a znova. Neohrabaně sestupuje ze svahu. Cestou zakopne a sesune se spolu s obřím kusem zeminy rovnou k Viktorovi. Je mu ze sebe trapně, ale okamžitě se vymrští na nohy. Bez toho, aniž by ze sebe sklepal zbytky hlíny, sevře utěkáře pevně v náručí. Bojí se ho znovu pustit. Skoro, jakoby se měl každou chvíli obrátit v prach. "Promiň mi to. Promiň, promiň, promiň," jeho hlas se zlomí.

Viktor se odtáhne, tvář staženou v údivu. Nechápavě zavrtí hlavou, zatímco svou dlaň nechá spočinout na Jaycově licní kosti, aby ho uklidnil. "Jsem tady, neboj," konečně promluví. Jakoby z Jayce cítil veškeré emoce, chvilku ho tiše konejší. "Žádná technika, ani zbraně," tentokrát jeho hlas není zas tak přívětivý. Prstem strčí do pistole, kterou má Jayce hozenou přes rameno. "Musíme jednat rychle." Vysvětlí ve stručnosti. "Nejspíš už pro nás oba poslali hlídku. Je jen otázkou času, než se dostanou až sem. Já jdu do oblasti X. Pokud chceš jít se mnou, tak to zahodíš, Jayci," stanoví podmínky a čeká.

Jayce nestíhá pořádně reagovat na nové informace. Má co dělat, aby si plně uvědomil, že ho našel. "Počkej-počkej. Jdeme do Zaunu? Jak se tam chceš dostat? Všude kolem je neviditelná bariéra a vchod je bůhvíkde. Nejsem připraven tam vkročit. Dostat se tam je naprosto nemožné-" Mezitím, co předvádí hysterickou slovní lavinu, Viktor rozepne popruh na jeho rameni a ten, spolu se zbraní, žuchne k jeho chodidlům. "Počkej, počkej," semkne rty a dlaně si v zoufalosti a bezmoci zaryje do vlasů.

"Žádné zbraně," neustupuje od podmínek. Vzhledem k jeho výrazu, zdá se býti svrchovaně nad věcí.

"Ale to je šílené," protestuje. "Co je v tom případě to, co máš na zádech? VŽDYŤ JE TO TAKY ZBRAŇ!" Vyštěkne a prstem ukáže na robotickou paži, zakončenou třemi chápavými ostrými pazoury.

"To je pomůcka pro kriply," (v rodném jazyce) zamumlá si pro sebe.

"Cos to vůbec říkal," zmateně se předkloní, aby ho lépe slyšel.

"Říkal jsem, že je to kompenzační pomůcka," vysvětlí tentokrát zřetelněji, anglicky a slušně.

"Nemám žádný speciální výcvik, abych se tam dostal. Jak to hodláš udělat?"

"Věříš mi?" Natáhne k němu ruku a čeká.

Mlčí, ale pevně stiskne jeho paži a nechává se vést kupředu. Není si jist už ničím. Nevěří mu. Nevěří mu ale ze všech lidí ze základny tou nejmenší mírou. Má z něj strach, stejně tak, jako z oblasti X. Jeho nitro však pohání silnější pocit vůči Viktorovi, nebo snad Mechanickému Heraldovi? Ať už je osoba před ním kýmkoli, nebo čímkoli, chce každou její verzi slepě následovat.

"Zavři oči a soustřeď se na můj dotek a hlas. Cokoli jiného je nepodstatné." Uvede ho do děje. Vědci dochází, že je hypnotizován, ale skutečnost jen uvítá. Dají se do pohybu.

Není známo, jak dlouho kráčejí ruku v ruce. Jayce má stále zavřené oči, zatímco Viktor naviguje směr jejich cesty a občasně k němu promlouvá. Jeho hlas mu stihl uvíznout v hlavě a čím déle mluví, tím hlouběji se Jaycovi dostává pod kůži. V jednu chvíli mu to nedá a vědomě se vytrhne z hypnotického stavu. Otevře oči. Úplně nejraději by je znova zavřel a soustředil se na svého průvodce, ale strach a bezmoc zamítají, aby tak učinil. Pronikají čímsi, co strukturou a barvou připomíná podlitinu. Je to však ohromné. Zrazu si začne uvědomovat svou vlastní bezvýznamnost a titěrnost. Je zpět ve svém těle a smyslové vnímání jen sílí. Barvy kolem jsou intenzivní, stejně tak jako jejich struktura, která se mu zabodává do kůže jako tisíce jehel. Pohlédne na svou volnou dlaň, která se několikrát zduplikuje a během vteřiny vrátí na své místo, jako nějaký glitch. Dech se mu zrychluje a on se dusí pod návalem drsné a chaotické reality, která je zřejmě blízko tomu ho rozmáčknout na částice titěrnější než prvočinitele.
Průvodce vycítí nejistotu a otočí se k němu. Uchopí i druhou ruku a přistoupí blíž. Bříšky prstů krouživými pohyby hladí jeho předloktí a šeptá mu do ucha. Aniž by Jayce stihl vnímat alespoň jedno slovo, už spočívá Viktorova dlaň na jeho čele a on se přesouvá vědomím jinam, do bezpečí.

.

Jayce přichází k vědomí. První věc, kterou cítí, je dlouhodobý nedostatek kyslíku a tlak na hrudi. Je paralyzován. Pohledem bloumá po okolní krajině. Leží na písečné pláži a jeho chodidla olizují vlny moře. Oblečení má promočené a je si jist, že se topil. Nad ním se sklání Viktor a střídavě ho drsně líbá a propletenými dlaněmi drtí jeho hrudní koš. Mechanickou dlaní ho převrhne na bok a z jeho úst konečně unikne mohutný proud vody. Když se proud přelije do slabého čůrku, konečně začne dýchat, mezitím, co se rozkašle. Hrdlo i plíce ho pálí.

Chvilku vedle sebe jen tak sedí.

"Měli bychom rozdělat oheň. Chceš tady zůstat, nebo půjdeš najít nějaké klacky se mnou?" Zeptá se a pohodí hlavou směrem k nedalekému lesu. Než si stihne Jayce rozmyslet, co by momentálně preferoval raději, ozve se od vzdálených ruin města pronikavý hluk. Dal by se přirovnat k lidskému křiku, ale ne zcela. Něco v něm má zvířecí charakter, i když se zvuk několikrát po sobě zopakuje, rezonuje v něm neutěšená bolest.

"Tohle místo má takové nástrahy, které si ani nedokážeme představit. Bůh ví, co na nás v tom lese číhá!" Spustí pohotově. Jeho pud sebezáchovy bije na poplach. Neozbrojen si připadá jako nahý na nepřátelském území, vybaveném tou nejmodernější vojenskou technologií. "Sakra, proč jsem se od tebe nechal ukecat k odzbrojení. Já jsem fakt idiot."

"Nerad bych, abychom zde vkročili jako škodná. A to, i když vezmu v potaz, čemu všemu zde můžeme čelit." Ve Viktorově hlasu je rozpoznatelné rozhořčení. Řeč těla- tedy spíš robotické paže, která se zlověstně rozevře, mluví za vše. Tento prostor je pro něj velice osobní, možná čímsi posvátný.

"Ty s tím sympatizuješ... Máš pro to slabost," neodolá ráně pod pás. "Máš slabost pro něco, co nemá sebemenší problém nás zabít! Nechápu, proč jsem se do toho nechal zatáhnout," hlesne v záchvatu paniky a úzkosti.

"Rozdíl mezi tímto světem a světem tam venku, je ten, že tento se nás nesnaží eliminovat záměrně. Nemůžeš se mi přeci divit, když mám na výběr. Ve skutečnosti nejsme tolik rozdílní. Ty máš slabost zase pro mě," pronese bez jakéhokoliv známky krutosti. "Toho se tolik bojíš? Že možná nebudu mít problém tě zabít?" Odmlčí se a pomůže mu na nohy. "Odpověď zní: ne, neb i já, ačkoliv si to nerad připouštím, mám slabost pro tvou osobu. Je to vcelku nelogické, ale je tomu tak a já nad tím nemám kontrolu. Ať už mě oblast X stvořila jakkoli, naprogramovala mne takto. Naprogramovala mne, abych k tobě cítil náklonnost."

"Nebo z tebe mluví spíš Viktor. Ten Viktor-člověk, který ještě nebyl přeměněn." Ten, kterého možná ubývá, mezitím co mechanický Herald přebírá plné vedení.

"Sejde na tom?" Nakloní hlavu na stranu a čeká na odpověď. "Tady ani ty nezůstaneš čistě tím člověkem, kterým jsi byl, než jsi sem vkročil."

"Proč se nás tahle oblast snaží zabít?" Nedá si pokoj s otázkami při pomyšlení na to, co všechno se mu muselo přihodit při přechodu takzvané hranice. Potřebuje pokud možno co největší množství odpovědí, aby jeho mysl mohla alespoň na pár minut spočinout a on tak nemusel myslet na všechno to svinstvo, které se v něm posledních pár dní hromadilo.

"Třeba nám to věnuje tu nejmenší možnou míru pozornosti." Nahodí možnost, kterou zhodnotí jako nejpravděpodobnější. S lehkostí se otočí na patě a za doprovodu měkkých dopadů hole do písku, se vydá směrem k lesu. "Ty si tady klidně zůstaň, já jdu pro dřevo. Nechci, abys nachladl."

"Mohu na tebe použít hypnózu, kdykoliv se mi bude zdát, že i ty jsi zdrojem nebezpečí. Kdykoliv. Znám prostředky, jak na to." Neodpustí si zdůraznit, že i on může za jistých okolností představovat nebezpečí pro Viktora. Připraven na protiúder. Nemotorně za ním ťapká po pláži.

Viktor se prudce zastaví a otočí se k němu. Udělá o krok blíž. Je teď svým tělem natisknutý na to jeho. V záklonu mu zpříma hledí do očí. "Tak dělej. Zkus to a uvidíš, co se stane." Zasyčí ostře. Rozevřený mechanický pařát rotuje v kloubu a vyzařuje namodralé světlo. "Násilí nikam nevede," něco v jeho hlase se zlomí, když mapuje Jaycův obličej. Je vystrašený, zmatený, dezorientovaný a zahnán do kouta. Mechanická paže se stáhne a záře ustane. "Jsi vyčerpaný. Zajdeme pro dřevo a hned se vrátíme a rozděláme oheň. Uvidíš, že ti bude lépe," Konstatuje fakta, nebo sám užívá hypnózu?

.

Sedí naproti sobě mlčky na pláži. Každý na jedné straně ohniště. Dokonce i abstraktní obrazce mihotající se v plamenech se zde zdají býti cizí.

Viktor bez sebemenší známky studu rozvážně špagát, držící jeho provizorní šaty pohromadě a deku z jemného materiálu rozprostře na písčitém povrchu, aby měla možnost uschnout rovnoměrně. Jeho tělo je kostnaté a kůže v důsledku nedostatku pobytu venku bledá. Na určitých částech prosvítají žíly a vlásečnice. Odhalí tak i pár defektů, které na základně skrýval pod volným oblečením.

Jayce, ačkoliv s jistou dávkou stydlivosti, zkoumá kovový bederní korzet a nohu, kterou po celé délce obepíná další kovová vzpěra. "Četl jsem ve spisu, že jsi dost možná prodělal tuberkulózu a ta pak zhoršila tvůj zdravotní stav. Ale biopsie, která ti byla provedena po návratu odsud nevykazuje žádné známky nemoci... Bolí tě to?" Ukáže prstem na nohu. "Jak se ti vůbec dýchá?" Troufá si pokračovat bez pravidel. Bez osnovy. Jen z čisté zvědavosti a upřímnosti.

Viktor si sedne do tureckého sedu a prokřupe záda. V obratlích jsou také zasazeny kovové spony, jež slouží jako opora zad. "To byl Viktorův problém, ne můj. Mně nic nebolí. Necítím bolest, ačkoli ta Viktorova byla bezesporu položena za nejvyšším číslem na stupnici." Přiškrceně se zasměje. Pokus o vtip? Pokud ano, celkem krutý. "Z toho, co mi je blízké, je vzpomínka na bolest, nikoliv bolest jako taková. Necítím bolest. Možná jsem tím, co on toužil být. Pokud jsi jim však fascinován, já nejsem on." Zdůrazní poněkolikáté, trochu jinými slovy. "Dýchání je otravné. Manuální a mému tělu nepotřebné."

Jayce zbystří. "Nejsem jím fascinován," zaprotestuje jako malé dítě, které odchytne v obchodě s potravinami ostraha, a vehementně tvrdí že nic neukradlo, mezitím co kapsy naplněné žvýkačkama praskají ve švech. Má cenu si něco nalhávat? Je fascinován oběma verzemi Viktora. Jak tou, co zná ze spisů, tak tou, kterou má před sebou. "Necítíš bolest? Nemáš potřeba přijímat kyslík?"

Viktor, tentokrát víc přívětivě s podtónem nesoucím pochopení pro obyčejného lidského tvora. "Viděl jsem do tebe. Sice ne plně, ale přeci. Kdykoliv jsem se tě dotkl, viděl jsem, co cítíš. Chápal jsem tě." Přizná Viktor, co se odehrává, kdykoliv se dotkne jeho čela. Dopodrobna mu popíše přenos dat ve formátu nejrůznějších pocitů. "Není se za co stydět, jde o výměnný obchod. Lépe tak chápu podstatu tvých pocitů a dokážu s nimi následně pracovat. Prolomujeme emoční bariéru. Mám potřebu porozumět tomu, co je mi...Cizí. Jsem si jist, že Viktor tento problém neměl. Měl však hromadu jiných," prsty si přejede po korzetu. "Bolest jako takovou já osobně skrz toto tělo cítím, ale působí jen lehký diskomfort, než aby mě dokázala srazit na kolena. Cítím ji také u druhých skrz kontakt s nimi."

"Zajímalo by mě, jak by na tebe reagoval, kdybyste se potkali." Nahodí. Nedá mu to a konečně se zasměje, čímž se uvolní.

“Vskutku bizarní představa," také se lehce zasměje. "Já ti řeknu, jak by reagoval. Po půl dni, kdy už by mě konečně v ultramaratonu na šest metrů dohnal, tak by na mě vykašlal krev, to vím jistě. Možná by i po tak dlouhé trase zkolaboval, co já vím. Pak by mě nejspíš v záchvatu agrese praštil holí do hlavy a z rány, co by mi tam zůstala, sebral vzorek, který by si pak vzal do laboratoře a tam ho zkoumal pod mikroskopem tak dlouho, dokud by si nezablokoval krk. Nerd. Nerd s tuhým kořínkem. Smrtelná kombinace."

“Je to celkem nevhodné, ale asi to sedí." Smějí se teď společně a Jayce cítí, jak z něj konečně opadá alespoň trocha úzkosti. Konečně se dostavuje únava. Netrvá dlouho a usíná.
Viktor pozoruje pohyb jeho očních víček, který je stejně klidný a pravidelný jako jeho dech. Sám zůstává ještě nějakou tu hodinu v bdělém stavu, pozorující okolí pláže.

Notes:

Jakákoliv odezva, připomínka, či konstruktivní kritika mi bude velikou oporou při psaní. Nebojte sem hodit nějaký ten komentář.