Work Text:
Nad lesem už dávno vládla noc a po venku běhaly jen bludičky. I v hostinci Pod Mechem panoval klid. U stolů posedávala pouze hrstka štamgastů.
Čarodějka usrkla vína a mezi prsty protočila svatební oznámení. Zlatým písmem na něm zářila jména šťastného páru, Jindřišky a Zlatovlásky.
Hlavou jí letělo snad milion otázek. Jak se mohly brát, po tak krátké době? Že prý z pravé lásky. To slýchala pořád. To někde někdo zachránil princeznu nebo prince, probodl černokněžníka a hned existovala pravá láska. Opravdu stačilo jen to, že princezna Jindřiška vykonala několik úkolů, unikla smrti a prokázala čisté úmysly? Jistě, nebylo to málo, bylo to obdivuhodné. Za to by se ale měly dávat třeba medaile, ne princezny. Nebo se snad jednalo o splněné přání? Osud? Ví vůbec Osud, co dělá?
„Co zase?“ Nevydržela to liška Ryška a probodávala svou kamarádku pohledem.
„Nic neříkám.“ Pokrčila rameny čarodějka. „Jen... Nepřipadá ti to příliš brzo? V podstatě se neznají. Mluvily spolu tak dvakrát a...“
„Dost! Musím tě přerušit. Tohle už nebudeme znovu řešit, Violeto. Byl to Osud, pravá láska, budou se brát.“ Založila si ruce na hrudi.
„Ale...“
„Ne, řešily jsme to včera. Znova to probírat nebudeme. Je to Osud, smiř se s tím.“
Jistě, lišky se na to nemohla moc ptát. Ona s ptákem Ohnivákem byli ztělesněním pravé lásky na první pohled. Doslova pro sebe vzplanuli. Když se to liška snažila opakovaně čarodějce vysvětlit, bylo to jako kdyby sýkora vysvětlovala kaprovi létání.
„Jenže Osud taky může být úplně mimo.“ Rozhodila rukama Violeta.
Liška Ryška vytřeštila polekaně oči.
„Pšt!“ sykla na čarodějku. „Sama dobře víš, jak dokáže být krutý! Nezpochybňuj ho,“ varovala ji. Uši teď měla strachem stažené k hlavě.
Violeta jí chtěla odpovědět něco o tom, že si o Osudu může říkat, co chce, protože on si také dělá, co chce, ale už nedostala prostor.
„Můžeme se prosím, zase na chvíli věnovat faktu, že Ryška rozhodla o povaze člověka na základě kusu žvance?“ Práskla rukou do stolu čarodějka Walpurga a přerušila veškerou další konverzaci.
Lišku to očividně pobouřilo. Její dlouhé rezaté vlasy se nepatrně naježily.
„Dopadlo to dobře, ne?“ Zastřihala ušima.
„Kus chleba!“ zopakovala Walpurga rozhořčeně.
Liška si nejprve ležérně upravila bílé krajkové volány u krku, pak klidně odpověděla.
„Ty sama lidi zkoušíš tím, zda se ti zakousnou do chaloupky.“ Švihla ocasem.
Pravda. Pokud jste se ztratili v Černém lese a z nějakého nepochopitelného důvodu jste se rozhodli občerstvit se na Perníkové chaloupce, čekal vás krutý trest. Ale pozor, žádné pečení v peci! To byla prachsprostá pomluva, naneštěstí se mezi lidmi držela jak blechy. Ve skutečnosti vás jen Walpurga poslala přes bludný kořen, abyste se po lese ještě chvíli motali, blouznili a odnesli si životní lekci. Ale jen tak mezi námi, lidé, kteří lekci nepotřebují, se nikdy do Černého lesa nedostanou.
„Já nikoho netestuji, prostě nechápu, proč mi lidi musí okusovat dekorativní prvky na mém domě. Taky by tě štvalo, kdyby ti někdo okusoval noru. Je to jako kdyby ti chalupu napadl kůrovec!“ Rozhodila rukama.
„Nebo čmelíci,“ dodala Baba Jaga.
„Ano. Walpurga má pravdu,“ přidala se bába z bažiny. „Tobě šlo jen o kus žvance, Ryško. Však já tě znám!“
Liška Ryška protočila jantarové oči.
„Violeto, tak řekni jim něco,“ pobídla ji liška v naději na záchranu.
Kdyby šlo jen o kus žvance, nemusela by liška s princeznou cestovat do několika království a plnit nebezpečné zkoušky. A už vůbec by nemusela pomáhat dvěma zamilovaným pitomcům, kdyby sama nebyla jedním takovým pitomcem. Během pomoci Zlatovlásce s Jindřiškou totiž pomohla především sama sobě zachránit ptáka Ohniváka.
Nic z toho Violeta neřekla nahlas. Nikdo z přítomných čarodějnic by to nepochopil, možná až na Gabrielu.
„Co se tváříš tak kysele?“ popíchla ji lesní čarodějka Gabriela.
„Netvářím se nijak,“ ucedila a rychle položila pozvánku na stůl, jako by snad byla jedovatá.
„Přesně, netváří se nijak!“ přitakala Ryška a naznačila Violetě, aby byla zticha.
„Celý večer jsi nic neřekla,“ pokračovala Gabriela.
„Copak, nepoštěstilo se ti dnes nikoho proměnit ve zvíře?“ ušklíbla se Walpurga.
Violeta pokrčila rameny.
„Ano, proč se taky nepouštíš do Violety, ta nikoho nezkouší. Nejlépe promění ve zvíře kohokoliv, kdo vstoupí do lesa,“ připomněla liška.
„Je to posvátný les. Je zakázáno v něm lovit. Lidé to nerespektují. Za to dostávají trest.“ Blýsklo jí temně v očích.
„Vždyť to řikám.“ Usrkla z poháru liška.
„Myslím, že tam půjdu,“ změnila Ryška raději téma a pozvánku schovala pod rezatý kabát.
Violeta si nemohla pomoc a s odporem nakrčila nos.
„Ha! Ještě abys nešla, když tam bude tolik jídla,“ popíchla ji zas bába z bažiny a dala se do smíchu.
„Vezmeš s sebou ptáka Ohniváka?“ zeptala se Violeta tiše.
„Jasně, moc se na to těšíme,“ usmála se.
Violeta jen pokývala hlavou.
„Co?“ naklonila se k Violetě blíž, aby si mohly povídat jen ony dvě.
„Nic, jen jsem přemýšlela,“ odmlčela se na chvíli.
Jak jsi poznala, že zrovna Ohnivák... Jak Zlatovláska poznala, že zrovna Jindřiška... Chtělo se jí dodat.
„Mám to chápat tak, že rande s Hejmonem nedopadlo dobře?“ Naklonila se liška ještě blíž.
Teď už se Violeta opravdu zatvářila kysele.
„Byla to pracovní schůzka,“ procedila skrz zaťaté zuby. On řekl, že to bylo rande?“ zachmuřila se. „Já ho zabiju.“
„Nemůžeš ho zabít, je to ochránce hor,“ připomněla liška.
Violeta nad tím mávla rukou.
„Pořád někde lítá, chodí pozdě a všude z něj teče. Málem mi vyplavil celý hrad. A prý rande,“ odfrkla si. „To mám za to, že jsem se s ním snažila naplánovat letošní přelet meluzín, aby z toho nevznikl hurikán, jako loni.“
„Neodbíhej od tématu. Jaký byl?“
„Příšerný. A vůbec, já nikoho nehledám.“
„Je v pořádku přiznat, že jsi osamělá, Fialko,“ vložila se do hovoru dobrosrdečně Gabriela.
„Nejsem.“
„Já jsem ti říkala, že se máš přestěhovat do menšího domu, Fialko, v tom hradě se zblázníš,“ mínila Gabriela. „Tam si jeden snadno připadá sám. Pořiď si třeba kočku,“ nabídla jí.
Bylo jasné, že Gabriela dříve či později navrhne nákup kočky. Sama jich ve svém malém lesním domku měla snad milion. Tam jste si dali šálek čaje, a ještě měsíc potom jste na různých místech nacházeli kočičí chlupy.
Violeta měla naprosto opačný problém. Připadalo jí, že na hradě není nikdy sama. Pokoje byly plné obyvatel lesa. A v lese to samozřejmě žilo.
„Neříkej mi Fialko,“ zavrčela. „A kočku nechci.“ Mračila se. „A vůbec, nic nechci.“
Liška se zatvářila skepticky.
„Moc pracuješ, měla by ses pobavit.“
„Kdybych se chtěla pobavit, tak tu nesedím s váma, ale tančím v lese s divoženkama.“
„Poslední dobou jsi strašně podrážděná. Vem si volno, odpočni si. Uvolni se. Pomůže ti to, uvidíš.“
„Umí tady někdo z vás draka?“ pronesla o poznání hlasitěji, aby ji slyšely všechny čarodějky u stolu. Všechny nesouhlasně zakroutily hlavou.
„Vidíš? Nemůžu si vzít volno. Každou chvíli někdo potřebuje draka, je to moje práce.“
„Neřekla bych, že každou chvíli.“
„Zrovna včera,“ ohradila se Violeta.
„No, tak si chvíli počkají.“
To bylo to liščí myšlení.
Violeta jen nesouhlasně kroutila hlavou. „Navíc se vyplnilo přání, takže teď opravdu nemám čas.“ Mračila se. Nechtěla se k tomu hloupému přání vracet.
„Hele, teď vážně.“ Chytla ji liška za ruku. „Jestli někoho hledáš, stačí říct, já potkávám spousty bytostí, někoho ti dohodím.“ Vážnost v liščiných slovech vyvolaly ve Violetě strach. Vydala ze sebe nervózní pousmání.
„Jestli jde o to, co jsem řekla včera, byl to vtip,“ upozornila lišku.
Vážně, byl to vtip. Spíš takové zvolání. Hloupá snaha přerušit liščino nekonečné blábolení o tom, jak je pták Ohnivák úžasná bytost, její spřízněná duše a jak jsou spolu šťastní.
„Ne, doslova jsi řekla, kéž si také najdu svou spřízněnou duši!“ citovala ji liška.
„Myslela jsem to jako ironii.“
„S tím opatrně. Říká se, že na každém vtipu je troška pravdy.“
Violetu zamrazilo. Co když liška nebyla jediná, kdo si její výsměšné prohlášení špatně přebral.
Ta děsivá myšlenka ji provázela až domů. Nakonec ji zavrhla. Byla to naprostá hloupost. I přes to, že to byla naprostá hloupost, se naprosto děsila nové obyvatelky hradu.
Rosálie se probudila, ale odmítala otevřít oči. Bála se, že ta noční můra ještě neskončila. Doufala, že otevře oči, bude ve své vlastní posteli, ve svém pokoji, na svém hradě. Hluboko uvnitř věděla, že tomu tak nebude. Včera se jí zdálo, že ji unesl drak. Nebo to snad bylo dnes? Dlouho spala.
Neochotně rozlepila oči. A skutečně, dívala se na zdobený strop cizího pokoje. Sice hezkého, prosvětleného, hřejivého pokoje, ale stále cizího. Kromě postele s nebesy se v pokoji nacházela velká malovaná skříň, psací stůl, židle a malé křeslo. Do pokoje vedly dvoje dveře. Předpokládala, že ty větší vedou na chodbu a ty o poznání menší do koupelny.
Tiše vyklouzla z postele a přešla k oknu. Její pokoj se nacházel v nejvrchnějším patře hradu. Hrad byl navíc umístěn na vysoké skále, takže z okna shlížela na vrcholky stromů. Viděla daleko do krajiny, v dálce rozpoznala modravé vrcholky hor. Nikde však neviděla žádné město. Třeba jej uvidí z jiného hradního okna.
Ke své úlevě zjistila, že dvířka skutečně vedou do koupelny. A nějakým zázrakem se ve skříni nachází šaty, které jí padnou jako ulité.
Tohle všechno bylo moc krásné, ale žaludek se jí stahoval strachem.
Netušila, kde je, ani jak se tam dostala. Obávala se toho, co bude dál. Čekala, že touto dobou už ji v pokoji navštíví služebná, nebo její věznitel. Místo toho se se na hradě rozprostíralo hrobové ticho.
Přitiskla ucho ke dveřím a poslouchala, zda zaslechne někoho na chodbě. Museli tam přeci být strážní. Neslyšela nikoho.
Zatajila dech. Musela sebrat veškerou odvahu!
Vzala za kliku. K jejímu překvapení se dveře otevřely. Chvíli váhala, ale nakonec vyšla na chodbu.
Nikde nikdo.
Procházela dlouhými kamennými chodbami. Její kroky byly tlumeny tlustým temně zeleným běhounem. Klenuté stropy bohatě zdobily ornamenty připomínající břečťan. Nemohla se na strop dívat příliš dlouho, přecházely jí z toho oči a občas se zdálo, že se listy pohybují.
Vypadalo to, že je snad na hradě sama. Zatímco bloudila chodbami, nepotkala jedinou živou duši. Dokonce, ani když sešla o patro níž, nikoho nenašla.
Zdálo se však, že se blíží k hodovní síni. Až teď si uvědomila, že má příšerný hlad. Její věznitel jí snad nemůže upírat jídlo, že ne?
Opatrně nakoukla do jídelní místnosti a zalapala po dechu. U dlouhého hodovního stolu seděla... Osoba.
„Dobré ráno,“ pozdravila ji osoba, aniž by vzhlédla od listiny, kterou četla.
Pokynula k židli naproti sobě.
Rosálie se odvážila vstoupit do místnosti a jen velmi opatrně našlapovala. Čekala, že se stane, něco strašného. Jen, co dosedla na židli, objevil se před ní obložený talíř, košík s pečivem, pití, vše, na co si jen vzpomněla.
Vytřeštila oči.
„Kouzlo,“ odpověděla osoba na nevyřčenou otázku.
Rosálie se odvážila zvednout oči k osobě, která nyní seděla naproti ní. Bledou tvář jí lemovaly dlouhé popelavé vlasy, které jí spadaly až k pasu. Výšivky ve tvaru listů se při každém pohybu zaleskly a působily na temně zelených šatech jako živé.
„Jez, není to otrávené,“ vybídla ji osoba, aniž by vzhlédla. Stále ještě četla listinu. Nyní si však ukousla z krajíce chleba, jako by snad chtěla dokázat, že je jedlý.
„Kde to jsem?“ odvážila se princezna.
„Na hradě.“
„Jak se to tu jmenuje?“
„Hexenstein.“
„A vy se jmenujete?“
„Violeta.“
Čarodějka se zamračila.
„A kdy se vrátí váš pán?“ zeptala se opatrně.
Violeta k ní zvedla temné oči. Tmavě hnědé oči působily v neosvětlené jídelně skoro černé.
„Nemám pána,“ pronesla podrážděně.
„Aha... Já myslela, že mě unesl nějaký černokněžník.“
Violeta zakroutila hlavou.
„Ale drak mě unesl,“ ujišťovala se. „Sedmihlavý.“
Jako odpověď se jí dostalo souhlasného pokývání.
„Nevypadáte jako drak. Nebo čarodějnice.“
Čarodějka se ušklíbla.
„Ne?“ zeptala se chladně.
„No, čarodějnice většinou...“ Větu nedokončila.
Místností se prohnal stín a naproti ní náhle seděla bytost. Rosálie zírala do černých prázdných dolíků lebky. Jelení lebky. Vyrůstalo z ní mohutné paroží. Čarodějčiny dlouhé popelavé vlasy najednou působily téměř bílé. Celou ji halil těžký zelený plášť prorostlý mechem, břečťanem a kapradím.
„Lepší?“ Natočila se jelení hlava na stranu.
Rosálie jen na prázdno polkla.
Místností opět proletěl stín a naproti ní opět seděla čarodějka s ženskou tváří.
„Já jsem to nemyslela tak, že... Nechtěla jsem vás urazit,“ koktala.
„Ne, jenom sis představovala, že budu mít špičatý klobouk a bradavici na nose.“
Rosalie si neodpustila úlevné uchechtnutí. „Vlastně ano.“
Na chvíli se zdálo, že se Rosálie pustí do snídaně, ale opět odložila nůž na stůl.
„Proč jsem tady. To jsem tady jako vězeň?“
Violetě se na tváři usadil nesouhlas.
„Mám vám sloužit? Chcete výkupné?“
„Ne, jen dělám svoji práci.“
„Já vás asi nechápu.“
„Přišlo to ze shora.“ Ukázala ke stropu. „Jako přání.“
„Čí?“
„Tvoje.“
„Moje?“
„M-h.“
„Ale já si nikdy nepřála... Tohle!“ Obsáhla rukama jídelnu, čarodějku a vlastně celý hrad.
Violeta pochybovačně zdvihla obočí. Napřáhla ruku, luskla prsty a náhle držela tlustou černou knihu. Položila ji na stůl. Nalistovala založenou stránku.
„Než zítra sledovat, jak se tihle ňoumové uchází o mou ruku, to ať mě raději unese drak,“ přečetla.
Rosálii vyprchala z tváře veškerá barva. Vzpomněla si. Byla to slova vyřčená ve zlosti, zoufalství a vzdoru. Nepřikládala jim žádnou váhu. Nemyslela je vážně.
„K tvojí smůle zrovna padala hvězda, když jsi to přání vyřkla. Tohle se bere vážně, takže se mi to tu ihned objevilo. Je moje práce toto přání naplnit,“ vysvětlila Violeta.
„Vaše práce.“
Přikývla. Rosaliin nechápavý výraz ji donutil tvrzení rozvést.
„Jsem jednou z hlavních čarodějek v této oblasti. Všechny máme nějaké povinnosti a já jsem jediná, která dokáže udělat draka, takže všechna dračí přání jsou moje práce. Nemůžu si dovolit neposlechnout,“ dodala, jako by na tom záleželo.
Rosálii se zatočila hlava.
„Počkejte, vy jste drak?“
„Ne tak docela. Umím dračí kouzlo. Neměním se v draka.“
„Ale drak mě sem unesl,“ nechápala.
„To zařídila magie. O dracích se ti pravděpodobně jen zdálo.“
„A to mě jako teď budete věznit, nebo proměníte v labuť, nebo v květinu nebo v sochu?“
„Moc čteš. Nejsem černokněžník,“ upozornila ji. „Kouzlo ti nedovolí odejít z lesa. Prostě musíme počkat, až tě přijde někdo zachránit. Někdo, kdo je hoden. Někdy to jde rychle.“
„Zrušte to kouzlo. Nepřeju si tu být. Odvolávám to!“ Založila si vzdorovitě ruce na hrudi.
„Já nemůžu. To není moje kouzlo. Je to magie padající hvězdy, to je velmi mocná věc.“
Violeta v tu chvíli snad vypadala i smutná.
„Mám spousty práce. Dělej si, co chceš. Jídlo se v jídelně objevuje, když si to přeješ. Díky magii se uklízí i pokoje. Je tu knihovna, umělecká místnost, hrad má rozsáhlé zahrady, stáje, jezdecký ovál. Kdyby ses tu ztrácela, můžu ti přidělit bludičku, vždy tě zavede, kam si budeš přát.“ Zvedla se k odchodu.
„Jsou tu nějaké pokoje, kam nesmím?“
„Vypadám jako Modrovous? Dělej si, co chceš.“
„A jsou tu nějací lidé?“
„Eee...“
„To tu opravdu nikdo není?“
„Neřekla bych úplně nikdo, jsou tu...“ Čarodějka se snažila najít správná slova, ale zřejmě se jí nedařilo. „Jsou tu bytosti,“ dodala po chvíli, stále nespokojená se zvoleným výrazem. Místo rozloučení kývla hlavou a zmizela v chodbě.
---
„Pošli permoníky pod Zelenou horu,“ přikázala špačkovi. Nedávno tam viděli lidi, bylo na čase je vyhnat.
„Na bludnou louku už jsem poslala bludičky, dostat se z lesa pro ty ztracené děti nebude problém,“ pověděla sýkoře. „A víš, co dělat s macechou, vyškrábejte jí oči.“
„Ano, čarodějko,“ odvětila sýkora koňadra a odletěla.
„Ty, ty a ty na západní pastvinu.“ Ukázala na tři hejkaly. „Vy dva na tu východní. Dnes nemám náladu na vetřelce,“ upozornila je. Jeden z mužíků porostlých mechem a srstí ukázal za čarodějku.
Ve vstupu do kruhové místnosti stála princezna Rosálie. Dlouhé, hnědé vlasy si nechala rozpuštěné, záře zapadajícího slunce jim dodávala medové odstíny. Na hlavu si posadila věnec uvitý z lučního kvítí. Šaty s fialovými květy přidávaly na zdání, že se jednalo o jednu z lesních žínek.
Violeta si pro sebe zanadávala. Nejraději by princeznu držela od zaklínačské místnosti, co nejdál, ale na to bylo pozdě. Přeci jenom řekla, že není Modrovous, nebo Zvíře, aby svým hostům zakazovala kamkoliv chodit. Navíc to ani v jednom ze zmíněných případů ničemu nepomohlo. Ona tu sice neskladovala hlavy mrtvých exmanželek, nebo začarované obrazy, ale stejně se tu nacházela spousta nebezpečných věcí. Když už jsme u toho...
Otočila se zpět k hejkalům.
„Toto je princezna Rosálie. Je tu host. Jestli jí zkřivíte jediný vlásek, někdo z vás se na ni jen nevhodně podívá, tak vás proměním v piliny, je vám to jasné?“ zavrčela. Hejkalové dokázali být příšerná svoloč. Přeci jenom, byli to lesní démoni.
Hejkalové přikývli.
„Řekněte to všem,“ přikázala.
Opět přikývli.
„Teď zmizte.“
Démoni se dali do hlasitého řevu a houkání. Jeden po druhém vyskočili oknem přímo do lesa.
Violeta obrátila svou pozornost zpět k Rosálii. Ta nyní stála uprostřed místnosti u kulatého, kamenného stolu a nahlížela do magické knihy. Knihy přání.
„I kdybys ho přepsala ty sama, nic se nezmění. Písmena se po čase vrátí tak, jak byla.“ Odpověděla na Rosaliinu nevyřčenou otázku.
Sama se na knihu zadívala s obavami. To, co stálo na těch listech musela vyřešit.
Světlo proudící skrz střešní vitrážové okno kreslilo na princezně obrázky.
Víla, napadlo opět Violetu.
„Vaše pracovna?“ zajímala se Rosálie. Pohledem přeletěla po policích plných knih, lektvarů, bylin, přísad, kotlíku a zaneřáděných stolech. Pokud měla pocit, že tu vládne chaos, neřekla nic.
„Asi by se tomu dalo tak říkat.“
„Budete večeřet?“
„Jídlo se na stole objeví kdykoliv si budeš přát, nepotřebuješ mou přítomnost,“ upozornila ji čarodějka.
„To už jsem zjistila u oběda.“ Našpulila nespokojeně rty.
„Oh, jistě.“ Violeta netušila, jak reagovat.
„Páni, vy máte parádní dalekohled! Můžu se podívat?“ Přešla rychle ke stojanu.
Ještě, než stačila čarodějka odpovědět, princezna už se rozhlížela po kraji.
„Je kouzelný. Mysli na toho, nebo na to, na co se chceš podívat a ukáže ti to. Je jedno, jestli myslíš na místo, věc nebo osobu. Můžeš se tak podívat domů, ale víc pro tebe udělat nemůžu.“
Proč jí radí? Neměla by ji v tom šmejdění vůbec podporovat.
Princezna zalapala po dechu.
„Táta právě vyzývá několik kraleviců a princezen, aby mě šli hledat! Ach, to je hrůza!“ Její tvář se zkřivila v odporu. „Jsou to ti stejní ubožáci, kteří se ucházeli o mou ruku,“ posteskla si.
„Snad nebude tak zle, princezno.“
„Ale je zle! Jeden z nich se neustále dloube v nose a pak to jí! Další přímo před mými zraky, holýma rukama, porazil medvěda, ale ve skutečnosti to byl jeho sluha v medvědí kůži. Si mysleli, že to nepoznám. A jeden se doslova jmenoval Kazisvět!“
Violeta potlačila úsměv. Věděla, že takoví uchazeči se nedostanou ani přes les, natož do hradu k drakovi.
„Ou, u lesa je nějaký člověk!“ hlásila princezna.
„Pase koně?“ zajímala se čarodějka. Obyčejní lidé se totiž v tuto pozdní hodinu u lesa nezdržovali. Báli se čar a kouzel.
„Ano, jak to víte?“
„Tak to je Janek. Vykonává službu u s...“ Staré ropuchy, chtělo se jí říct, ale musela se zadržet. „U stařenky. Pase jí koně. Kdybys chtěla jiného, než jaké mám ve stáji, stačí si vybrat.“
„Ve stáji máte moc krásné koně.“
„Ještě aby ne,“ ušklíbla se čarodějka. „Po kralevicích, které pokoří drak, tu zůstávají jen ti nejlepší.“
Princezna se k ní s trhnutím otočila.
Myslela snad, že majitelé těch koní jsou dávno mrtví? Violeta držela jazyk za zuby, nebude jí nic vyvracet. Místo toho se přesunula ke kotlíku a zamračila se na seznam lektvarů, které potřebovala připravit. Pergamen byl tak dlouhý, že se po rozvinutí dotýkal země.
„Vy nebudete večeřet?“
Violeta místo odpovědi ukázala na nekonečný seznam.
„Jídlo je důležité.“ Založila si princezna ruce na hrudi.
„Mh.“
„Je večeře,“ oznámila princezna hlasem, který nepřipouštěl diskuzi.
Violeta to ale musela zkusit.
„Nemusíme večeřet společně.“
„Musíme, jelikož jste jediná další živá bytost na hradě, která mluví.“ Podupávala netrpělivě nohou.
„Ale nejsem jediná v lese. Jestli ti chybí konverzace, jdi do lesa.“
„Nemůžu.“
„Můžeš.“
„Neviditelná síla mi nedovolí opustit hrad.“
Violeta se na ni zahleděla, jako by princezně narostly dvě hlavy.
„K bráně. Hned.“
„Ale večeře!“ zaprotestovala Rosálie, ale hned cupitala za čarodějnicí.
Čarodějka prošla branou a čekala na princeznu. Ta se zastavila před branou.
„Dál to nejde.“
Violeta se na ni zamračila. Drapla jí za ruku a cukla k sobě. Nic se nestalo. Rosálie zůstala na místě. Čarodějnice by jí dřív ruku utrhla, než by s ní pohnula, byť jen o píď.
Violeta opakovaně prošla pod branou tam a zase zpět. Dokonce zkusila princeznu branou prostrčit. Samozřejmě se nic nestalo.
„Můžeme už jít večeřet?“ zajímalo princeznu, kterou tahání a strkání rozhodně nebavilo.
„Co to má být?“ Vzhlédla Violeta k nebi, ruce rozpřažené v nechápavém gestu.
Princezna také vzhlédla k večerní obloze, ale nic tam neviděla.
Violeta však věděla, že tam někde nahoře sedí Osud a náramně se baví. Rázným krokem se rozešla zpět do hradu.
„Večeře!“ zvolala princezna a radostně zatleskala.
Čarodějka pomalu vydechla. Uměla být krutá, ale princeznu nebylo třeba trestat, alespoň zatím. Proto by jí tedy jako řádná hostitelka měla dělat u jídla společnost. Raději by si ale vrazila vidličku do ruky.
„Víte o tom, že v jednom z hradních pokojů máš asi milion králíků?“
„To je možné.“
„A jinde zas byl jezevec s bolavou packou, nebo tchoř a myslím, že jsem viděla rysa!“
„Mh.“
„A máte tady spousty psů!“
„Když se nějaký z nich zaběhne při lovu, většinou skončí tady.“
„A asi ve třech pokojích bylo takové divné ohnivé kuře. Strašně to tam páchlo.“
„To jsou plivníci. Jeden sedlák se tu už čtyři roky pokouší jednoho vychovat. Vždycky to vzdá a odnese ho do lesa. Když mu nebudeš spát v pokoji, nic ti neudělá.“
„Ale nenašla jsem tu žádná stáda ovcí.“
Violetě začínalo připadat, že princezna spíš mluví, než že by jedla.
„Nemám stáda ovcí.“
„Ani krávy.“
„Nemám krávy.“
„A rozhodně tu nejsou žádní lidé.“
Violeta znechuceně nakrčila nos. To by tak chybělo, mít tu k tomu všemu ještě lidi.
„Nemám tu lidi?“ zeptala se nechápavě princezny.
„Oni jsou snědený?“ Vykulila oči.
Violetě zjevně něco ucházelo.
„O tom nic nevím. Tady nikdo člověčinu nejí.“ Zamyslela se. Rozhodně nemohla mluvit za hejkaly. „V této místnosti to nikdo nejí,“ upřesnila.
„Ve vedlejším království měli problémy s draky. Předpokládám, že to jste také byla vy. A ti sežrali všechna stáda ovcí i dobytka a pak se pustili do lidí!“
„Aha. No, drak většinou nic z toho nechce. Takové požadavky si navymýšlejí chamtiví správci a rádcové, kteří si tak nahrabou do své kapsy. Přeje to také zlodějům. Všechno se hezky hodí na draka. A v každém království se najdou nepohodlní lidé, které sežere drak,“ usmála se.
„To jakože...“
„Vsadím se, že právě teď ve tvém království sedmihlavý drak žere nějaké ovce, nebo rovnou zlato. Možná i lidi.“ Pokrčila rameny a s chutí se zakousla do šťavnatého steaku.
„Takže původní vlastníky těch koní taky nikdo nesežral.“
Violeta si posměšně odfrkla.
„Většina princů utíká z boje pěšky, nebo se rovnou skutálejí až dolů pod skálu,“ vysvětlila a nejraději by si hned dala facku. Nechat princeznu v děsivých představách jí nevydrželo ani den. Měla by mlčet. Nejlépe navždy. Okamžitě si zacpala pusu jídlem.
Princezna se spokojeně usmála.
„Každopádně, vidělas, že mám opravdu hodně práce.“ Zvedala se urychleně od stolu. „Takže se uvidíme, až se uvidíme,“ usmála se křečovitě a spěchala do pracovny. Potřebovala klid. Soustředit se na lektvary. Na práci. Především na tu práci, měla jí hodně. Potřebovala nemyslet, na nového osadníka hradu. Obecně potřebovala vymyslet způsob, jak se tomu rušivému elementu vyvarovat, jinak bude veškerá její práce zpožděná.
Od dveří se ozvalo zakašlání.
Violeta sebou proti své vůli trhla.
„Co děláte?“ ptala se princezna se zájmem. Měla na sobě nové, bledě modré šaty a do vlasů si vpletla sedmikrásky ze zahrady.
Čarodějka beze slova ukázala na seznam, ve kterém se blížila konci.
„Ještě stále, nebo jste si přivstala? Očekávám společnou snídani.“ Opřela se o rám dveří.
„To je ale hloupý vtip, vždyť jsme teď večeřely,“ odbyla ji.
„Je ráno.“
Čarodějka po očku vykoukla z okna. Opravdu, slunce vycházelo.
„Snídaně?“ zopakovala princezna trpělivě.
Violeta odložila ingredience a uhasila oheň. Zarazila se. Koukala na stoupající dým. Proč to udělala. Nemá dělat, co jí jiní nařídí. Princeznino panovačné chování by měla utnout hned v zárodku. Hned teď jí řekne, že ji nesmí rušit v práci.
„Spíte vy vůbec někdy? Chci tím říct, potřebujete vůbec spát?“ Mrkala na ni se zájmem princezna.
„Ano.“ Zachmuřila se Violeta. Zatím to nešlo, jak si představovala.
Raději se vydala k hodovní síni. Čím dřív snídaně skončí, tím líp.
„A nebylo by pro vás lepší mít nějakého pomocníka? Nebo vy nějakého máte? Kde je? A mohla bych ho vidět? Je to jeden z těch skřítků?“
„Ehm...“
Nepotřebuje pomocníka. Nemá pomocníka. Tedy má spousty pomocníků, kteří vyhání z lesa lidi, jen nemá pomocníka na hradě. Nepotřebuje ho!
„Jestli žádného nemáte, mohla bych ty lektvary a bylinné směsi vařit já,“ navrhla princezna s úsměvem.
„Ehm...“ Violeta měla tušení, že usměvavé, vězněné princezny by se neměly pouštět do čarovných věží a k čarodějným kotlíkům. A už vůbec by neměly vařit lektvary. Jenom nedokázala zformulovat vhodnou odmítavou odpověď.
„Číst umím. Postupovat podle návodu taky. A dostalo se mi základů alchymie. Opravdu, neměl by to být problém.“
O princeznině vzdělání neměla Violeta žádné pochybnosti. Na vaření lektvarů měla pravděpodobně až příliš vysokou kvalifikaci. Některé čarodějnice se nedokázaly ani podepsat a nikdy je to nezastavilo.
„Ehm...“ Vymýšlela stále, co odpovědět. Sesunula se bezradně na židli. Objevil se před ní obložený talíř. Bez zájmu šťouchla do krajíce chleba.
„Prosím, potřebuji se nějak zaměstnat. Jsem tu sotva jeden den a příšerně se nudím! Nemůžu tu jen posedávat a čekat, jestli někdo nepřijde pro mou záchranu!“ zaúpěla princezna a namazala si vlastní krajíc štědrou dávkou marmelády.
Řekni ne. Musíš říct ne, letělo Violetě hlavou.
Hleděl na ni nadšený princeznovský obličej.
„Dobře,“ vyhrkla.
Kéž by ses tím chlebem zadusila, vynadala si Violeta.
Princezně se po tváři rozlil spokojený úsměv.
Violeta si uštědřila další imaginární pohlavek.
„Máte toho dnes hodně na práci, nebo budete odpoledne na hradě?“
„Ehm...“ Na víc se čarodějka nezmohla.
Kéž by se našel nějaký vhodný kralevic a zvládl by princeznu osvobodit nejlépe ještě dnes.
Princezna zalapala po dechu.
Violeta k ní rychle vzhlédla a pak se podívala směrem, kterým princezna v úžasu ukazovala.
Ve dveřích do jídelny stála bílá laň. V ranním slunci, které na ni dopadalo oknem působila téměř stříbrně. Jako by snad byla sám posvátný duch lesa.
Violetě se ulevilo. Vysvobození.
Svižně vyskočila na nohy.
„Dobré ráno, Jitřenko! Už běžím!“
Princezna mlčky těkala z laně na čarodějnici.
„Ah, no jo. Tohle je princezna Rosálie.“ Ukázala na princeznu. „A tohle je Jitřenka. Vlastně taky princezna. Teda teď je laň, ale jinak je to taky princezna. Čeká na záchranu.“ Ukázala na laň.
A náhle se jí v hlavě urodil nápad.
„Jitřenka se po západu slunce mění v princeznu. Můžete si povídat spolu!“ navrhla.
Jenže jak rychle ji popadlo nadšení, tak ji opustilo.
„Ty nemůžeš z hradu.“ Ukázala poraženecky na Rosálii. „A tebe nepustí tak daleko od chýše, viď?“ zeptala se laně. Ta smutně zakroutila hlavou.
Čarodějnice si unaveně promnula spánky. Na tohle bylo příliš pozdě večer a nevhodně brzy ráno.
„Musím... Musíme jít.“
„Vždyť jste se té snídaně sotva dotkla,“ posteskla si princezna.
„Spěchá to.“ Violeta ukázala na laň. Ta jí sice pobízela k tomu, aby se v klidu najedla, ale to se princezna nemusí dozvědět.
„A kdy se vrátíte?“ zajímalo princeznu.
„Vrátím se, až se vrátím,“ vykoktala čarodějnice a kdyby to nebylo příliš nedůstojné, z hradu by doslova utekla.
---
Hradem se rozléhalo hlasité bušení kovu o kov. To potenciální zachránce upozorňoval na svou přítomnost.
Violeta utíkala ze schodů tak rychle div se nepřerazila. U toho se hrabala v kapsáři a snažila se podle hmatu najít vhodnou dračí figurku.
„Violeto! Jak se sem vůbec mohl dostat, vypadá, že je mu snad sto!“ zajíkla se princezna a snažila se čarodějku dohnat.
„Není mu sto,“ ujistila ji čarodějka. „Možná tak čtyřicet.“
„Ale i tak! Říkala jsi, že by zachránce měl být mladý a dobrého srdce!“
„Třeba se cítí být mladý,“ namítla.
„Tohle ani nemyslíš vážně! Mohl by to být můj táta!“
Pravda. Ještě před pár týdny proudily do lesa doslova davy princat, princezen, knížat, kraleviců a jiných zachránců. Jen málo se jich dostalo až k hradu. Tam všichni pohořeli. Ale že se tak blízko dostane zrovna tento uchazeč, nikdo nečekal. Výjimka potvrzuje pravidlo, zjevně.
Čarodějka udýchaně doběhla na nádvoří. Na zem hodila dřevěnou figurku sedmihlavého draka a jedním dechem zasípala zaklínadlo. Figurka se začala zvětšovat, až vyplnila skoro celé nádvoří. Violeta zamihotala prsty, aby se ujistila, že ovládá všech sedm hlav. Stále ještě to nebylo dokonalé. Jako již mnohokrát před tím si pro sebe zanadávala. Také si princezna nemohla představit klasického, tříhlavého draka? Muselo těch hlav být sedm?
„Violeto, prosím, zažeň ho,“ žadonila princezna a svírala Violetě rameno.
Čarodějka se snažila soustředit, ale to šlo v přítomnosti princezny jen těžko. Odvrátila se od princezniných smutných očí a zaměřila se na smaragdového draka.
Navedla draka tak, aby se procpal hradní branou na most a ze všech sil jej nechala zařvat. Vzduch naplnila síra.
Princův kůň přešlápl. Princ přestal bušit do štítu a nervózně polkl.
Violetě se na rameni usadil špaček a začal drmolit jako o překot. Princezna ho neslyšela, ale podle čarodějčina výrazu se jednalo cenné informace.
„Pověz mi, co jsi vykonal? Jestli stojí za to s tebou bojovat,“ zahartusil drak.
„Já...“ začal nejistě princ.
„Kromě toho, že máš doma ženu a dvě děti. A další ženu v podhradí!“
Princezně poklesla brada.
„Co? To já...“
„Dvě ženy máš a chtěl bys další? Ty si troufáš?“ Zvedlo se sedm hlav vysoko a nasálo vzduch. Připravily se k palbě.
Uchazeč beze slova otočil koně a dloubl jej do slabin. Uháněl tak rychle, že za ním zůstal jen oblak prachu.
„Víš, co máš dělat,“ utrousila čarodějka ke špačkovi. Ten se po těchto slovech vznesl z jejího ramene vstříc lesu.
Z útrob hradu se k nim líně blížila poloprůhledná lesní žínka.
„To jsem to celé propásla?“ rozhlížela se po prázdném nádvoří.
Violeta schovala postavičku draka zpět do kapsáře. Alespoň ji ten krátký výstup tolik neunavil.
„Ano, ale Violeta byla skvělá, jako vždy.“ Princezna jí nadšeně stiskla paži.
Čarodějce zavířilo v žaludku. Snažila se potlačit potěšený úsměv. Potřebovala si před žínkou zachovat odměřený přístup. Nepotřebovala, aby se lesem šířily klepy.
„Když už je zase klid, můžeme jít do zahrady hrát hry,“ uvažovala princezna. „Přidáš se?“ nabídla čarodějce, jako vždy.
A jako vždy ji Violeta odmítla.
Princezna nespokojeně pustila její paži. Zamířila s žínkou do zahrad.
Čarodějka zadusila ten malý plamínek závisti, který se jí rozhořel v hrudi. Tohle nebyl její úkol. Měla se o princeznu postarat, ochránit ji. To plnila. O tom, že by se měla stát její kamarádkou nepadlo nikde ani slovo. Takže by si měla hledět své práce, a ne princezniných úsměvů. Navíc, když bude svou práci dělat dobře, princezna tu již za chvíli nebude. Odejde z lesního hradu a na všechno tady zapomene. A Violeta zapomene na ni.
Jenže to byla ta potíž. Dřív sem mířily davy. Teď tak tři uchazeči za týden. Navíc mizerní. Ten předposlední se až k hradu dostal lstí. Cestu k hradu nechal proklestit svého sluhu. Ten dokonce překonal i rej tančících víl. Možná by překoval i draka, protože upřímně, s čistým srdcem plnil službu, kterou mu uložili. Jenomže pak si kralevic, který se celou dobu skrýval za dubem, kýchl a vše bylo prozrazeno. Drak spálil dub na popel. Sluha utekl a kralevic omdlel. Kralevice pak nechala přenést do srdce lesa, aby se trošku zocelil cestou přes bludné kořeny. Každopádně se vrátil domů bez princezny.
A ten před tím nebyl o nic lepší. Ten sice chtěl princeznu, ale víc ho zajímalo to půl království, které by dostal spolu s ní. Violeta by ho nejraději rozprášila, ale ve výsledku se lehce uzený princ kutálel dolů z kopce a tam se o něj už postarali rarášci. Pořádně mu načechrali peříčka.
Ze zahrady se ozýval smích.
Čarodějka se neubránila a dovolila si nahlédnout z okna.
Rosálie se něčemu smála. Působila uvolněná, šťastná.
V takových chvílích se čarodějce ulevilo. Nepřála si, aby princezna truchlila. I když bylo jasné, že pokud se nenajde zachránce, smutek princeznu nemine. Nikdo by nebyl šťastný, kdyby ho věznili na hradě. I když se princezna opravdu snažila.
Lektvary vařila skvěle, to bylo bez debat. Z počátku to Violeta přičítala tomu, že je vždy dělala unavená, ale nyní bylo jasné, že je v tom princezna prostě schopnější. Dokázala komunikovat se všemi bytostmi, které uměly mluvit lidskou řečí a snažila se o to i s těmi, které to neuměly. A dokonce se zvládla nepozvracet, když spatřila krmícího se hejkala. Což byl doslova nadlidský výkon.
Z nějakého nepochopitelného důvodu se bála ještěrek. O to víc Violeta nechápala, proč si vymyslela sedmihlavého draka.
A už vůbec nemohla pochopit, že s ní chce princezna trávit čas, i po tom, co už se setkala s mnoha dalšími lesními bytostmi. Vždy uvítala Violetu s úsměvem a zajímala se o náplň jejího dne. Lesní pochůzky ji však nemohly skutečně zajímat. Violeta to vše přičítala naučené královské zdvořilosti.
Přesně v takových chvílích ji přepadal pocit viny. Začínalo být víc než očividné, že se tehdy v noci padající hvězda činila. Přání princezny a její se zapsaly na strany stejného papíru. Violeta si původně myslela, že záměrem Osudu je situaci zkomplikovat a zařídit, že jeden z uchazečů bude zároveň i tím „někým“ pro ni. To by se klidně mohlo stát, ale nic by to neměnilo na tom, že by tu osobu nechala hezky odejít i s princeznou. Jenže nikdo takový nepřišel. Došla tedy k závěru, že se opravdu přání pomotala a princezna měla být tím „někým“ pro ni. Jenže to nedávalo smysl a čarodějka s tím rozhodně nesouhlasila.
A už vůbec nesouhlasila s tím, že právě toto by měl být důvod, proč je tu princezna vězněná. A vůbec, čemu takové vězení pomůže?! Každý den alespoň jednou zkusila, zda nemůže princezna odejít z hradu. Vyzkoušela mnoho kouzel, zaříkadel, lektvarů, nástrojů, které by měly kouzlo zlomit. Jenže magie byla živel a bylo těžké ji přemluvit k něčemu, co sama nechtěla. Ale čarodějka to nevzdávala, alespoň zatím ne. Přijde na to, jak princeznu osvobodit.
Z rozjímání ji vytrhly tiché opatrné kroky. Poznala podle nich Jitřenku. Ta, v podobě laně, čekala na svého zachránce až příliš dlouho. Velké černé oči byly plné smutku.
Violetě se sevřelo srdce. Před ní stála další princezna, kterou nedokázala osvobodit.
Nesmí dopadnout stejně, napadlo ji.
Čarodějka si klekla, aby byla lani blíž. Víc pro ni však udělat nemohla.
Ta si na její rameno smutně položila hlavu.
---
„Violeto! Violeto! V zahradě je člověk!“ Ukazovala princezna z okna.
Violeta ani nevzhlédla od svitku. Špaček sedící čarodějce na rameni horlivě štěbetal. Ale v ptačí řeči, takže mu princezna nerozuměla. Neměla ráda, když to dělal. Především po tom, co zjistila, že pták bravurně ovládal i lidskou řeč.
„Hm. To je možné.“
„Přelezl plot! A jde... Proč jde tam dozadu?“ zněla trošku zklamaně. Bylo totiž jisté, že se nejedná o jejího zachránce.
Špaček nepřestával mluvit. Violeta se konečně rozhodla překládat.
„To je Jiřík. Bere si živou a mrtvou vodu.“
„Cože? A ty ho necháš? Vždyť to se nesmí!“ Vykulila princezna oči.
Špaček opět zazpíval.
„Zachránil vrabčí ptáčata. Takže si to zaslouží a tak. Navíc potřebuje je, aby zachránil Zlatovlásku. Je to součástí úkolu.“ Pokračovala nevzrušeně v práci.
„A ty ho necháš jen tak? Nikoho tam nepošleš?“
„Dnes se mi nechce. Stačí, že byl ochotný to podstoupit pod pohrůžkou nebezpečí. Jestli chceš, pošli na něj psy.“
„Počkej, to musí lhát, vždyť Zlatovlásku už zachránila Jindřiška.“ Koukala princezna zas do dalekohledu.
„To je jiná Zlatovláska. Obě mají krásné blonďaté vlasy. Rodiče nebyli moc nápadití. Jen tahle je má opravdu ze zlata.“
Princezna si nespokojeně založila ruce na hrudi, ale rozhodla se nezasahovat. Nebude někomu jinému znepříjemňovat život.
Raději sledovala čarodějku, jak soustředěně odpočítává kapky rulíkového odvaru a metodicky je vmíchávala do lektvaru. Princezna se neodvážila ani promluvit, aby kouzlo nenarušila. Ráda sledovala čarodějku při práci. Bylo na tom něco impozantního. I když ona ráda sledovala čarodějku i při jejích pochůzkách v lese. Samozřejmě jen občas. A v rozumné míře. Nebyla šmírák. Jenže si nemohla pomoct.
Ráda sledovala Violetu, jak prochází lesem, trpělivě naslouchá jeho obyvatelům. Nebo jak se přemáhá, když si jí vlci opakovaně stěžují na teritoriální spory. Věděla, že čarodějka také měnila pytláky v daňky, ale když dostali lekci, změnili se zpět. Na jiné zas poštvávala divoká prasata. Dokonce zjistila, že nechává zlým nevlastním rodičům vydrápat oči, ale když se polepší, mohli si pomocí mrtvé vody oči zahojit. Nejraději byla, když přistihla Violetu dávat mláďatům pamlsky a hračky. To jí v očích ožily radostné jiskřičky a občas si i dovolila dovádět s malými. Princeznu takové chvíle hřály u srdce. Vždy ji mrzelo, když se někdo z dospělých vrátil, protože se čarodějka stáhla zpět do své ulity.
Princezna si uvědomovala, že je vězněm na hradě již téměř tři úplňky. Právě tato různá pozorování jí pomáhala ukrátit čas. Někdy se to vleklo jako stojatá voda. Jindy naopak dny ubíhaly příliš rychle. Ten dnešní patřil k těm, které se rychle krátily, i když by jí nevadilo, kdyby se trochu natáhl. Dnes byla totiž čarodějka celé dopoledne doma. Sice pracovala, ale nevyháněla princeznu pryč. Takže Rosálie plně využívala příležitosti, která se jí naskytla.
Zatímco se čarodějka soustředila na práci, Rosálie se soustředila na ni. Jen málo kdy měla příležitost prohlédnout si čarodějku zblízka a v klidu. Hrbila se nad pracovním stolem, obličej příliš blízko kapátka a v koutku úst bylo vidět špičku jazyka. Rosálii to připadlo roztomilé. Byla si vědoma, toho, že se nesmí o tento poznatek s čarodějkou podělit, jinak si na to začne dávat pozor a přestane s tím.
A najednou si uvědomila, že čarodějčiny zelené šaty náhle nejsou tak živé, jako bývaly. Mezi zelenými lístky se začínaly objevovat nažloutlé a hnědé listy. Věděla, že jsou ty šaty kouzelné. Kouzelné byly i šaty v její skříni, ale čarodějka svůj úbor neměnila. Šaty byly stále stejné, jen se pozvolna měnily a ona si toho nevšimla. Rosálii se stáhl žaludek. Neznamenalo to snad, že čarodějka chřadne? Četla mnoho knih, kde bytosti zažívaly „podzim života“, který se odrážel na jejich zevnějšku. Žluté listy mohly předznamenávat čarodějčin konec.
„Hotovo,“ vydechla Violeta s úlevou. Spokojeně si prohlédla hotový lektvar a protáhla se, až jí zapraskaly kosti.
„Ty umíráš,“ vyhrkla princezna. Původně to měla být otázka, ale nepovedlo se to.
Čarodějka zmateně zamrkala. Zdálo se, že o tom tvrzení přemýšlí.
„Všichni jsme každým dnem blíže své smrti, ale nemyslím, že by to bylo tak bezprostředně blízko. Pokud tedy něco neplánuješ.“
„Ale tvoje šaty!“
Violeta shlédla dolů. Nezdálo se, že chápe, na co princezna naráží.
„Žloutnou. Chřadneš. Je podzim a pak bude zima a pak...“ nedovolila si větu dokončit.
Čarodějka si stále prohlížela své šaty. Očividně nechápala, o čem Rosálie mluví.
„To ony tak dělají, aby lépe zapadly do lesa. Jsou kouzelné.“ Pokrčila rameny.
„Takže neumíráš. Nejsi v podzimu svého života,“ ujišťovala se princezna.
Violeta opět překvapeně zamrkala, ale nic neřekla.
„Anebo nejsi jedna z těch čarodějek, které každou zimu zemřou a hned se narodí znovu s příchodem jara?“
„Ne,“ vydala ze sebe nejistě. „Jen prostě ráda splývám s lesem.“
Princezně se ulevilo. Omluvně se podívala na Violetu. Zdála se pobavená. Ale netrvalo ani vteřinu a vrátil se vážný výraz.
---
„Vězněná princezna hledá šlechetného zachránce, který skolí draka, vezme si ji za ženu a dostane půl království k tomu.“ Violeta si prohlížela naškrábaný inzerát, který hodlala vyvěsit v nedaleké hospodě.
Nakonec dala na špačkovu odbornou radu a na konec zprávy připsala: „Spěchá!“
Pokradmu zabloudila pátravým pohledem k princezně.
Zase se dívala kouzelným dalekohledem. Tentokrát se mračila.
„Janek tančí s vílami!“ hlásila.
„Tak ho nech,“ nabádala ji, jako kdyby mohla princezna, jakkoliv zabránit utancování.
„Ale, co když...“ Udělalo se jí viditelně nevolno. Věnovala čarodějce ustaraný pohled.
Violeta se musela zadívat jinam. Náhle se hodně zajímala o zašlou popisku na kořence. Nemohla totiž princezniným prosebným pohledům vzdorovat, ale to neznamenalo, že půjde a zabrání cestám Osudu.
„Já jsem ti říkala, že se na to utancování nemáš dívat,“ odvětila místo toho.
„Když to se lépe řekne, než udělá.“
Čarodějka se na ni ani nemusela podívat, aby věděla, že si nespokojeně kouše vnitřek tváře.
„Oni ho asi neutancují,“ žasla.
Violeta se zamračila. Tohle bylo zajímavé. Janek už u té Staré ropuchy sloužil několik let. Na té pastvině u lesa pásl koně pořád. Nikdy se tam víly neobjevily, nikdy se o něj nezajímaly. Až dnes. Tady se něco chystá.
„Naopak to vypadá, že se dobře baví,“ dodala stále přilepená k dalekohledu.
„Hm, tak má Janek čisté srdce, to je milé.“
„Nezníš tak.“
„Nedívej se pořád tím dalekohledem, bude se ti motat hlava,“ upozornila ji.
Jenže jí to nedalo.
„Musím jít,“ vyhrkla. „Potřebuji... Potřebuji si s někým promluvit. Nečekala na rozloučení a hrnula se z hradu pryč.
Rosálie si většinou zakazovala sledovat čarodějku delší dobu. Navíc teď ji vyloženě šmírovala. Jenomže toto byla výjimečná situace. Violeta z hradu vystřelila jak z divokých vajec. Jistým, svižným krokem postupovala lesem. Jenže princezna nedokázala odhadnout, kam míří.
Cestu jí zastoupil jeden z lesních skřítků. Horlivě jí začal něco vysvětlovat. Čarodějka vypadala, že má tik v oku, ale skřítka poslouchala. Ten najednou popadl kořen a přenesl ho o kus dál. Opět gestikuloval k úzké lesní cestě a ke kořenu. Pak došel k původnímu místu, zase na něco ukázala a zdálo se, že nadává.
Čarodějka si promnula kořen nosu.
Skřítek ještě třikrát přenesl kus kořene tam a zase zpátky, než ho vrátil na jeho původní místo. Poděkoval čarodějce a zmizel.
Ta si dlouze povzdechla a pokračovala v cestě. Jenže daleko nedošla. Cestu jí zastoupila bílá laň. Jitřenka. Zdálo se, že s čarodějkou hovoří. Violetina tvář byla čím dám smutnější.
Klekla k ní a přiložila jí dlaň na čumák. Její ústa se pohybovala v rytmu zaklínadla. Les ozářil stříbrný záblesk. Jenže po něm na palouku stále stála čarodějka a laň.
Smutek ve Violetině tváři vystřídal vztek. Vstala a změnila směr svých kroků. Ve spěchu dorazila k chýši stařenky, ve které přebývala i Jitřenka. Violeta bušila na dveře tak silně, zdálo se, že je snad prorazí.
Z chýše vyběhla podobně naštvaná stařenka. Okamžitě na sebe začaly křičet. Ptáci z okolních stromů a křoví odlétali pryč. Jitřenka stála poblíž, hádce přihlížela a tiskla při tom uši k hlavě.
Violetě se ježily vlasy, doširoka otevřené oči měla zcela černé. Ostře gestikulovala směrem k lani, k chýši, pak zase ke stařence. Ta jí odpovídala kroucením hlavou, zvedáním dlaní, a nakonec zkřížením dlaní na prsou. Nakonec jen mlčela a kroutila hlavou. Konverzace byla u konce. Očividně ne tak, jak si čarodějka přála. Zatnula ruce v pěst. Otočila se na patě a odkráčela z palouku zpět do lesa. Na místě, kde stála vyrostl bodlák. Rosálie si náhle uvědomila, že louka je bodláků plná.
Laň se zadívala za čarodějkou, pak na stařenku a rozběhla se do lesa.
Violetiny kroky nebylo složité sledovat. I kdyby Rosálie neměla dalekohled, poznala by, kde se čarodějka nachází podle hejn ptáků, kteří odlétali do bezpečí. Stromy se nebezpečně kývaly a skřípaly. Lesní zvířata se utíkala schovat do svých nor.
Rosálie uskočila od dalekohledu. Došlo jí, že by to pravděpodobně neměla sledovat. Jenomže, kam má člověk jít, aby působil nenuceně, když se k němu blíží bouře.
Seběhla schody.
Ozvalo se první třísknutí dveří z mnoha.
Rosálie stála v hodovní síni a čekala.
Rozzlobené, dunivé kroky mířily rovnou do věže.
„Ta stará ropucha! Ugh!“ Třískla dveřmi tak silně, že by mohla vysklít vitrážová okna.
Rosálie přemýšlela, co dělat. Za celý svůj pobyt na hradě nic podobného nezažila. Opatrně se vydala do chodby. Vzhlédla nahoru po točitém schodišti, až k zavřeným dveřím. To bylo také poprvé, kdy je viděla zavřené.
V chodbě se objevila laň. Uši stále stažené dolů.
Na zábradlí se usadil udýchaný špaček. K princeznině zklamání nic neřekl.
„Hodně se pohádaly, že?“ ověřovala si u laně.
Laň pokývala hlavou.
„Kvůli tobě?“
Další kývnutí.
Z věže se ozvala další rána. Několik předmětů se muselo proletět vzduchem.
Laň polekaně vzhlédla k zavřeným dveřím. Její velké černé oči byly snad ještě smutnější než jindy.
Rosálie vstoupila na schody. Prostě tam půjde a Violetu uklidní. Snad se jí povede najít nějaká konejšivá slova. Může jí nabídnout obejmutí. Potřebovala ji utěšit.
„Nechodil bych tam,“ varoval ji špaček a Rosálie se zastavila.
Laň zřejmě špačkovi něco pověděla, ale ten nad tím jen mávl křídlem. Laň smutně svěsila hlavu.
„Na to, že tě proměnila v laň k ní máš docela vřelý vztah,“ podotkla princezna. Už nad tím mnohokrát uvažovala. Jitřenka přeci musela udělat něco špatného, pokud ji Violeta proměnila v laň. Zdálo se však, že se tento čin snaží všelijak zvrátit. Že by snad šlo o nepovedené kouzlo? Ať šlo o cokoliv, bylo jasné, že toho Violeta hluboce lituje.
„Já tu starou ropuchu opravdu proměním v ropuchu a pak ji hodím do vydří zátoky!“ ozvalo se tlumeně z věže.
Laň se zmateně podívala na princeznu, pak na dveře, a nakonec na špačka.
Špaček k lani něco nesouhlasně zaštěbetal, ale nakonec promluvil k Rosálii.
„Violeta Jitřenku neproměnila. Jitřenka tu už dávno žila, když se v lesích objevila Violeta. Ta si naopak myslí, že kletbu dokáže zvrátit právě stařenka a jen to nechce prozradit.“
„Páni. Ale já myslela... Mění tolik lidí ve vysokou zvěř,“ žasla.
„Souhra náhod,“ odpověděl špaček.
„Tak kdo tě proklel?“
Laň se opět zahleděla na špačka.
„Violeta podezírá stařenku, že měla s otcem Jitřenky nějaké nevyřízené účty, a proto ho varovala. Ten nezvládl dceru ochránit. Ta neuposlechla otce a proměnila se. Teď čeká na záchranu. Ale i před tím to nebyl život. V zámku bez oken,“ zacvrlikal. Špaček totiž zapomněl dodat, že Jitřenčina kletba spočívala v tom, že do jejích jednadvacátých narozenin na ni nesmělo dopadnout sluneční světlo. Nikdo však Jitřence neřekl proč, takže při jedné noční projížďce kočárem udělala ve střeše dírku. Tou na ni později dopadlo ranní slunce. Proměnila se v laň a nyní tu v lese čekala na svého zachránce. Ve dne laň a v noci dívka.
Princezně se zamotala hlava.
„Počkej, jak dlouho už tu jsi?“
„Za chvíli to bude čtvrtou zimu,“ přeložil špaček.
Princezna se musela opřít o stěnu.
„Nebojte, tak dlouho tu nebudete. Čarodějka dělá vše proto, abyste se odtud dostala, co nejrychleji,“ ujišťoval ji spěšně špaček.
„Vy se mě chcete zbavit?“
„Ano,“ ubezpečil ji.
Laň mu něco řekla, protože špaček nechápavě naklonil hlavu na stranu.
„Ne?“ opravil se. „Chci říct… Nechce vás vyhánět, ale také vás navěky nechce držet na hradě,“ dodal.
Princezna si začala uvědomovat, že tři úplňky se mohou změnit ve tři zimy.
---
Ráno na hradě bylo ticho. Možná až příliš. Všechny bytosti se totiž stále schovávaly před čarodějkou. Ta také nebyla k nalezení. Již za svítání vyrazila do lesa. Vrátila se, až když už bylo slunce vysoko nad stromy. Rosálie se neodvážila připomenout jí společnou snídani. Místo toho zamířila do zahrady a ke svému překvapení přesně tam čarodějku našla. Procházela se zadumaně mezi záhony. Poslední týdny byla víc rozrušená než obvykle.
Princezna nejdříve zamířila k bylinné zahradě, aby si ověřila, zda je bezpečné vstoupit. Natrhala pár bylin, aby se neřeklo a pak se přesunula k lavičce. Vyndala si sice knihu, ale po očku pozorovala čarodějku. Bylo to jako čekat, až se k vám přiblíží divoké zvíře. Čarodějka se během svého kroužení po zahradě postupně přibližovala, až opakovaně prošla přímo kolem. Princezna se rozhodla zneužít vlivu, o kterém věděla, že na čarodějku má. Nebylo to nutně tak, že by jí čarodějka nebyla schopná odporovat, jen většinu času vyplnila všechno, co si princezna přála.
Stačilo zachytit čarodějky pohled a pokynout k lavičce.
Čarodějka se na okamžik zatvářila provinile a pak si sedla. Přitáhla si k sobě košík bylin a začala z nich otrhávat lístečky. Spíš je nezaujatě drtila a házela zpět do košíku.
Rosálie se znovu odvážila pokoušet štěstí. Přisedla si o kousek blíž. Natáhla se k čarodějce a jemně zavadila o prameny jejích vlasů. Myslela na to už strašně dlouho. Jaké by to bylo pohladit ji ve vlasech. Nebo je jen zaplétat. Kdy jindy něco takového vyzkoušet než, když potřebuje čarodějku uklidnit. K princeznině překvapení se čarodějka nechala vískat ve vlasech.
Musela v sobě potlačit radostné zajásání. To by jistě vše pokazilo a ona o tento křehký moment rozhodně nechtěla přijít. Trvalo to několik zapletených pramenů a čarodějčina napjatá ramena konečně povolila. To vybídlo princeznu pokračovat dál.
Zřejmě tu náhlou proměnu ve vzduchu zaznamenali i obyvatelé hradu, protože pomalu začali vylézat ze svých úkrytů. Už ani lístečky v bylinném košíku nebyly tak drcené, jako před tím.
Dokonce na lavičku přiletěl špaček a začal Violetu seznamovat s dnešním děním v lese.
Rosálie z vyprávění pochopila, že sedlák bije svou ženu. Což tedy bylo přímo v rozporu se snahou čarodějku uklidnit. Ta sama do vesnice nemohla, ale pomoc byla jasná. Sedlák občas chodil do lesa na dříví. Violetu hned napadalo, co všechno by se mu mohlo stát. A to už se přidával i jezevec, který měl od vždycky trošku ostřejší nápady.
Violetina tvář se rozzářila. Takové chvíle měla princezna ráda. Tedy ne tak moc, když byly spojeny s představami násilí.
„Mohli bychom ho chytit, spoutat a dát mu na břicho kýbl s krysou. Jediné místo, kudy se krysa může dostat ven, je skrz břicho odsouzence.“ Blýsklo jí zapáleně v očích.
„Violeto!“ Princezna přestala se splétáním vlasů.
„Máš pravdu, to by bylo týrání zvířat,“ souhlasila čarodějka.
„Anebo, jak říkal jezevec, mohli bychom přitvrdit, a pak s ním naložit podobně jako s pytláky. Chybí mi čtvrcení. Odteď budeme pytlákům sekat ruku. Ať okusí, jaké to je.“
„To nemyslíš vážně.“ Začala opět splétat jemné prameny.
„Myslím. Všichni se tu shodujeme.“ Kývla na zvířecí druhy. Souhlasili.
„Na to jsi příliš laskavá.“
Violeta ztuhla. Následně jí uniklo malé pousmání. A pak se jí na tváři usadil smutný výraz, který snad odrážel i náznak viny. Poslední dobou ho princezna vídala až příliš často.
Violeta si unaveně protřela tvář.
„Poslední dobou se hodně trápíš,“ zkusila to. Byl to velký krok.
Violeta se napjala. Rychle se donutila zatřást rameny a uvolnit se.
„Začíná lovecká sezóna. V lese bude víc lovců než obvykle,“ pronesla temně. „I když je v lese lov zakázaný, stejně sem chodí.“
„Ráno jsi toho lovce proměnila v jelena bez jediného slova.“ Sotva to řekla, kousla se do rtu. Nechtěla prozradit, že Violetu sledovala.
„Jeho kůň měl slabiny rozervané do krve. Uhnal by ho jen kvůli hloupé trofeji na stěnu. Nepotřebovala jsem s ním mluvit.“
„To kvůli Jitřence?“
„Taky.“
„Bojíš se, že jí ublíží?“
„Mimo jiné. Tvrdí mi, že nemůže zůstat přes den schovaná. Že ji neviditelná síla táhne stále hlouběji do lesa. Je to jako neviditelné lano. Dokonce už lovce zavedla až k chýši. Stařence se je povedlo odloudit jinam.“ Krčila podrážděně nos. „Je strašně nešťastná. Celé dny i noci pláče. Ale kdo by se jí divil.“
„Kvůli tomu se se stařenkou tolik hádáte?“
Violeta zpozorněla.
„Špaček říkal, že si myslíš, že by ji stařenka dokázala proměnit zpět.“
„Nepovídej,“ blýskla po ptáčkovi varovným pohledem.
„Proč myslíš, že by mohla ona, když tobě to nejde?“
Tak to byla zjevně rána do živého. Čarodějka se nespokojeně zavrtěla.
„Kouzlo může zrušit někdo s ohromnou mocí. Nebo předurčená osoba, zachránce, protože silou Osudu přebije magii kouzla. Nebo jeho sesilatel. Já si myslím, že s... Stařenka je sesilatel, jen to nechce přiznat.“ Mávla rukou. „Je potřeba, aby se zpřetrhaly všechny kouzelné vazby a Jitřenka by byla volná! Ale ona nechce...“
Rosálie byla svědkem toho, jak se čarodějce v hlavě urodil nápad. Vyskočila na nohy.
„Co blázníš, málem jsem ti vytrhala vlasy,“ zlobila se.
„Skočím pro něco do pracovny. Sejdeme se u brány.“ Utíkala pryč.
„Violeto neblázni! Alespoň dnes ne. Můžeme těch šaškáren s bránou nechat? Nikdy to nefunguje!“ volala za ní princezna, ale marně. Dnes obzvlášť nechtěla být tahaná, strkaná a měněná v různá zvířata, jen aby si čarodějka ověřila, že opravdu nemůže z hradu ven.
O chvíli později se sešly u brány. Violeta měla na tváři šílený výraz. Ze záhybu šatů vytáhla dýku.
Princezna jen třeštila oči.
„Stůj,“ přikázala jí čarodějka. Sama se postavila o kus dál. Bez otálení se ostřím dýky řízla do dlaně.
„Violeto!“ vykřikla princezna zděšeně.
„Pšt,“ umlčela ji. Nechala na ostří kápnout ještě pár kapek. Pak si dřepla a dýkou do země vyryla kruh. Mumlala u toho zaklínadlo. Kruh stříbrně zaplál a zmizel.
„Udělej kolem sebe taky kruh.“ Podala princezně dýku. Zatímco princezna kreslila kruh, Violeta mumlala zaklínadlo.
„Zabodni dýku do země.“
Rosálie tak učinila. Kruh stříbrně zaplál. Slabé stříbrné světlo se rozletělo po celém nádvoří.
Čarodějka kývla hlavou.
„Zkus projít branou.“
Neviditelná síla však princeznu tlačila zpět.
Violeta zaklela.
„Mělo to fungovat! Ta dýka by měla dokázat zpřetrhat všechny kouzelné vazby. Nemělo by záležet na tom, kdo kouzlo seslal, měla by je přeřezat.“ Mračila se na zbraň v princeznině rukou. „Zkus tím proříznout přímo tu neviditelnou bariéru v bráně.“
„Violeto...“ Kroutila hlavou princezna. Připravovala se na další zklamání.
„Udělej to,“ odsekla naléhavě.
Bezradně se na ni podívala. Váhavě zvedla dýku nad hlavu a vší silou se zapřela do místa, kde tušila neviditelnou bariéru. Nedokázala s ní pohnout. Nakonec dýku únavou upustila. Dlaně ji pálily. Kus kovu dopadl na podlahu nádvoří.
Čarodějka poraženě zírala na zem. Soudě dle jejího výrazu by se zdálo, že právě sledovala někoho zemřít.
Zavřela oči a usilovně přemýšlela.
Rosálie ani nedutala.
Violeta znovu zanadávala a bez dalšího slova vyrazila branou ven.
„Violeto?“ volala za ní zmateně princezna. „Violeto, kam jdeš? A teče ti krev!“
Čarodějka se zmohla jen na mávnutí rukou.
Princezna se smutně zahleděla na bodlák, který tu nově vyrostl.
---
Došlo jí, že včera vůbec nedošla, kam měla namířeno. Jenže dnes Janka na jeho louce nenašla. Což bylo zvláštní. Byl tam, co si pamatovala. Kam se poděl? A nenašla ani tu starou ropuchu. Kde dnes všichni vězeli? Nezbylo jí nic jiného, než se vrátit domů.
„Violeto, už tu na tebe čekáme!“ vítal ji chodbě veselý hlas lišky Ryšky.
Čarodějka musela potlačit touhu zastavit se v půlce kroku. Potřebovala by, aby se zastavil čas a ona se mohla zamyslet nad tím, co Lišce řekne. Na jednu stranu, byly horší věci než liška Ryška na hradě.
„Čekáme tu na tebe a zatím si hezky povídáme,“ usmívala se šibalsky liška.
„Vážně,“ vydechla přezíravě.
„Tak musela jsem se přijít podívat osobně, když nám o ní nic neřekneš.“
„Vždyť jsem řekla.“
„Řekla jsi doslova, že je princezna. Že existuje, a že čeká na záchranu. A taky, že s tebou mluví.“
„Taky jsem říkala, že jí,“ ohradila se čarodějka.
„Ano, vskutku vyčerpávající soubor informací.“
„Hm.“
„Hezky jsme si o všem promluvily.“
Violetě se sevřel žaludek.
„Moc si tě chválí, tvé pohostinství, tvůj hrad a společnost lesních bytostí. Prý se všichni snažíte jí to vězení zpříjemnit,“ pokračovala a zkoumala Violetinu tvář.
Čarodějce vyschlo v ústech. Slova chvály, která si nezasloužila, ještě přisypala sůl do ran. Styděla se. Za všechno. Za to hloupé prohlášení, které vedlo k přání. Žrala ji vina za to, že tu teď musí princezna být. A ještě víc ji sžíralo, že si sobecky její přítomnost užívá. Že po ní prahne. Už nebylo rozdílem mezi ní a černokněžníky.
„Říkala, že jsi často pryč,“ dodala.
„Mám hodně práce.“
„Jistě.“
„Vážně. Navíc nejsem zvyklá, že tu někdo je. Je to tu teď takové stísněné. Občas.“ Uhnula pohledem.
„Violeto, je to jeden člověk a příšerně velký hrad. Má čtyři patra a dvě věže.“
A přes to se tu nedá přemýšlet, napadlo Violetu.
„Je milá.“ Hodila hlavou směrem k princezně. Ta právě seděla v zahradě a zapáleně diskutovala se špačkem.
„Hm. Zoufale potřebuje zachránit. Čekání není nic pro ni.“ Zabloudila pohledem k Rosálii.
Liška studovala její zaujatý výraz.
„Viděla jsem knihu přání.“
Violetě se v žaludku vytvořil velký těžký kámen. Potupně zavřela oči.
„Myslím, že vím, kdo ji může zachránit,“ zkusila to chabě, ale na lišku to neudělalo dojem.
„A já si zas myslím, že je osobou z tvého přání.“
„Víš, že se dají vykládat různě,“ zkusila to ještě. I když bylo po třech úplňcích víc než jasné, že má liška pravdu.
„Na takové věci já mám čich.“
A toho se čarodějka bála.
Liška se rozesmála.
„Tohle je dobrý!“ Rozhodila rukama a gestem obsáhla čarodějku, princeznu a snad i celý hrad.
„Nechápu, na co narážíš.“
„Narážím na to, že je to tvoje spřízněná duše, že se ti líbí, a že jsi z ní úplně hotová,“ smála se.
„Já...“
„Vždyť je to hezké. Společná jídla, dělá ti společnost. V podstatě ti řídí hrad, to je od ní milé.“
„Snažím se jen, aby se tu cítila dobře. Není vězeň,“ hájila se.
„Jistě, a proto ji necháváš, aby ti do vlasů zaplétala květiny. To dovoluješ všem svým hostům. Kdybych si nebyla jistá, že mě proměníš třeba v chrousta, pokračovala bych v tomhle mučení. Ach,“ posteskla si. „Měli jsme s Ohnivákem přijít společně, tolik bychom se nasmáli.“ Spráskla ruce.
„Na rozdíl od tebe mi ta situace vůbec vtipná nepřipadá,“ upozornila ji čarodějka vážně. „Opravdu ji hodlám, co nejdřív zachránit. „Navíc...“ Kroutila odmítavě hlavou. Zvedal se jí žaludek. „Pokud za to může to přání, znamenalo by to, že nejsem o nic lepší než černokněžníci s úchylkou na princezny.“
„Každý černokněžník má úchylku na princezny,“ opravila ji vážně liška. „A neříkám, že je to tvoje vina. Jen se to spojilo dohromady. Není to tak, že by sis přímo řekla o princeznu.“
„Já si neřekla o nic!“ hájila se čarodějka.
„Cesty Osudu jsou nevyzpytatelné. Už se stalo.“
„Je to špatný. Jakože opravdu zlý,“ zaskuhrala čarodějka. „Nic o tom mém přání, nepřání neví. Dokonce mi řekla, že jsem laskavá. Myslím, že za svůj život nepotkala moc lidí. A tohle tomu nepomáhá. Všechno je to špatně.“ Dýchala ztěžka.
„Je to tvoje přání. Myslím, že víš, co máš dělat.“ Poplácala ji povzbudivě po rameni. Vzala na sebe svou zvířecí podobu a odběhla pryč.
Ano, o této možnosti věděla a sobecky ji dala až na poslední místo svého seznamu. Zpřetrhat vazby se nepodařilo, pokus s dýkou nevyšel. Tak tedy musel zemřít drak. A když nepomůže smrt draka, musí smrt sesilatele.
V hlavě jí hučelo ještě víc.
„Jsi zpátky!“ zvolala nadšeně Rosálie a běžela jí vstříc.
Při tomto pohledu Violetino srdce krvácelo. Musela už princezně přiznat, že ona je důvodem jejího vězení. Sdělit jí, že si její vlídná slova rozhodně nezaslouží.
„Měla jsi pravdu, je lovná sezóna, zraněných zvířat je více než obvykle. Hodně jsme jich dnes ošetřili, když jsi tu nebyla. A byla tu liška Ryška, je to vtipná bytost, mohla by chodit častěji,“ chrlila jedním dechem princezna. „A také jsem si dovolila prostřednictvím ptactva potrestat pár hříšníků. Špaček mi pomohl. Snad se nezlobíš.“
Violeta hleděla do toho milého, usmívajícího se obličeje a nezmohla se na slovo. Nedokázala snést její nenávist. Ještě ne. Ještě měla poslední možnost. Zajde za tou starou ropuchou a zeptá se jí, kam se poděl Janek. Začínalo jí být víc než jasné, že právě on je tím, kdo má princeznu zachránit. A bude u té chýše sedět, dokud se ta stařena nevrátí a neodpoví jí na otázky.
Jak tak stála na schodech, tak se zas otočila k odchodu.
„Violeto! Vždyť už je skoro večer. Bude tma!“ ozvalo se nešťastně.
Blížila se k domku staré ropuchy, když se v lese za ní vznesl k nebi houf ptáků. Museli se blížit lovci. K jejich smůle na ně neměla náladu.
Obrátila se čelem ke zdroji hluku a po chvíli se na pěšinu vřítili dva koně. Při pohledu na čarodějku se polekaně stavěli na zadní.
Violeta vztekle zaskřípala zuby.
„Ustup!“ zakřičel první.
„V tomto lese je zakázáno lovit,“ syčela.
„Ustup. Jsem kralevic a je lovná sezóna vysoké. Nikdo nemá větší právo tu být než já!“
„Kdyby se zde mohlo lovit, vysoká patří pouze vládci této země a vy jím nejste. Ztraťte se!“ varovala je.
„Ustup!“
„Opusťte les, nebo budete litovat.“
„Pane, možná bychom měli...“
Kralevic umlčel druhého zvednutím paže.
„Jestli chceš polapit bílou laň, nesmíš se nechat odradit kdejakou žebračkou!“ zaburácel kralevic. Zvedl k ní kuši.
„Odejděte!“ zařvala a zvedla k nim ruku.
Kralevic stiskl spoušť. Střela proletěla vzduchem. Prošla dlaní čarodějky a projela jí pod klíční kost. Tam zůstala.
„Běž!“ zakřičel hlas.
Čarodějce se zatmělo před očima.
Zaostřila na svou zakrvácenou ruku.
Slyšela, jak králevic nabíjí kuši.
Spokojeně se usmála.
Ani nad tím zaklínadlem nepřemýšlela, prostě jí sklouzlo ze rtů.
Proměnila ho v červa. Malý, tlustý červ se skutálel z koňského sedla na zem. Ze stromu sletěl vrabec a červa sezobl.
Lesem se rozhostilo nepříjemné ticho. Což nebylo vůbec dobré. Někde tu byl druhý lovec a prahl po bílé lani.
Bolestný řev laně se rozlehl lesem. A přicházel nebezpečně blízko od stařenčiny chýše.
Nechala šipku, kde je a poháněná vztekem vyrazila k chýši. Ale netrvalo dlouho a celý svět se zhoupl a upadl do tmy. Když znovu otevřela oči, spatřla mezi stromy hvězdnaté nebe. Pomalu se vyhoupla do sedu. Udělala tu chybu, že se pravou rukou zapřela. Celým tělem jí projela bolest a ruka se pod ní podlomila.
Když se zvedala podruhé stejnou chybu už neudělala. Zvládla se postavit. Zjistila, že z rány kolem šipky už tolik krve neteče, ale stejně by ji brzy měla vyndat. Jenže se nedokázala otočit směrem k hradu. Odhodlání jí táhlo ke stařenčině chaloupce.
Louku porostlou bodláčím už měla na dohled. Ale u chaloupky byl uvázaný lovcův kůň.
Pokud jí v těle zbyla ještě nějaká krev, tak teď zcela ztuhla.
Otevřela se dvířka. Ven vykoukla Jitřenka ve své dívčí podobě. Černé vlnité vlasy jí neupravené spadaly na ramena. Stříbrné šaty se jemně třpytily. I přes to si Violeta všimla obvazu na dívčině noze.
Jitřenka se rozhlédla na obě strany. Když spatřila Violetu, její tvář se rozzářila v širokém úsměvu.
„Nevidělas tu stařenku?“
„Ne.“
„Nemůžu ji nikde najít. Potřebuji jí poděkovat a nevím kde je.“
Já taky nevím, kde je, ale poděkovat jí rozhodně nechci.
„A tobě chci vlastně také poděkovat! Za všechno, co jsi pro mě vykonala!“
Violeta nedokázala skrýt překvapení. A o to víc byla překvapená, když na Jitřenku dopadly první sluneční paprsky a ona zůstala ve své lidské podobě.
„Zachránil mě!“ zvolala Jitřenka nadšeně.
Z chýše vyšel druhý z lovců.
Violetě už se v hlavě rodil nápad na zaklínadlo.
„To on mě zachránil. Zlomil kletbu. Zůstal tu se mnou! To dokáže jen pravá láska.“ Skočila mu Jitřenka kolem krku. Lovec se na Jitřenku pitomě usmíval.
Čarodějnice na ně zmateně zírala.
„To nemyslíš vážně,“ uniklo jí.
„Vysvobodil mě! Violeto!“ smála se zas.
„Porušil zákaz. Řeklo se ne a on to stejně udělal,“ namítala.
A udělá to zas znělo jí hlavou.
„To Osud ho sem zavedl. Jsem šťastná!“
Violeta si vyčetla, že ho měla rozčtvrtit, když měla možnost. Nebo mu nechat rozdrápat obličej.
„Ale vždyť tě trefil kuší,“ žasla.
„Nechtěně,“ ujišťovala ji.
„Ale...“
„Neboj se. Všechno je tak, jak má. Byl to Osud, kletba je zlomená, našla jsem pravou lásku. Tohle je vše, co jsem si kdy přála.“
Čarodějka se zmohla jen na přikývnutí.
Lovec si vysadil princeznu na koně a pohodlně se usadil za ní.
„Musíme jet,“ oznámila jí Jitřenka.
Violeta chápala, že se chce princezna po všech těch letech dostat, co nejrychleji, co nejdál od místa svého vězení. Ale za jakou cenu.
Donutila se k úsměvu, ale srdce měla sevřené.
„Ještě jednou děkuji za všechno a poděkuj za mě i stařence. V noci zmizela, vůbec nevím kam.“ Mávala jí Jitřenka na rozloučenou.
Tohle se nesmí Rosálii stát. Nemůže být v hradě vězněná tak dlouho, že se vrhne kolem krku prvnímu lovci, který půjde kolem.
Bezradně se rozhlédla po prázdné louce. Nemělo cenu nahlédnout do opuštěné chalupy. Pokud se stará ropucha schovávala, nikdo ji nenajde, dokud nebude sama chtít. Pravděpodobně seděla na nějakém prameni a těch bylo v lese požehnaně.
Otočila se na bolestivou cestu k hradu. Postupně se jí otevřely i rány, což ji podráždilo ještě mnohem víc.
Rosálie na ni čekala hned u brány. Tvářila se vyplašeně.
„Tvoje ruka. A rameno. Teče ti krev. Měla by sis to ihned ošetřit.“ Podávala čarodějce lahvičku s mrtvou vodou a gázu. „Když si tady sedneš, tak tu šipku...“ Větu nedokončila, protože Violeta uchopila dřík šípu a prudkým tahem jej celý vytáhla i s hrotem a odhodila na zem.
Rosálie jen poděšeně zalapala po dechu.
Kdyby jen věděla, že si čarodějka její soucit nezaslouží.
Violeta neurvale chňapla po lahvičce mrtvé vody a polila si tím rameno a dlaň.
Mlčky pokračovala dál do hradu. Pohánělo ji odhodlání. Měla v hlavě seznam úloh, které musela udělat, než z ní to odhodlání a vztek vyprchají.
„Chceš si promluvit o tom, co se stalo s Jitřenkou?“ zeptala se tiše princezna.
Violeta k ní prudce otočila hlavu. Musela se ale zas odvrátit. Nedokázala čelit Rosáliiným ustaraným očím.
„Prokaž mi laskavost,“ vydala ze sebe hrubým, hlubokým hlasem. „Neber si nikoho, kdo ti ublíží. Je jedno v jaké podobě.“
„D-dobře,“ vykoktala princezna zaskočeně.
„Dneska to vyřešíme. Dej mi chvíli a sejdeme se na nádvoří,“ sdělila jí.
„Violeto,“ zaprosila. „Nechceš se třeba vyspat? Nebo najíst?“ navrhla.
Zavrtěla hlavou a zmizela ve sklepení.
Zkontrolovala výběr asi pěti krátkých mečů, které pro princeznu připravila. Zhodnotila, že ve výsledku je to jedno, protože Rosálie nejspíš ve vzteku popadne první, který bude mít po ruce. Na stůl položila figurku sedmihlavého draka a nádobku na vodu s ouškem.
Odhodlání ji začínalo opouštět, a přitom ho nyní potřebovala nejvíc. Chystala se zavolat princeznu a všechno jí přiznat.
„Jede sem Janek!“ Řítila se po schodech dolů princezna, div se nepřerazila.
„Tak ten vypadá docela dobře, ne?“ zkusila to čarodějka. Možná ještě není všem dnům konec a přání se konečně vyplní!
„Má bohatýrský meč se znakem z našeho království. To asi mluvil s mým otcem,“ oznámila princezna.
Čarodějka vykoukla úzkým oknem. Opravdu. Na koni s bílou hvězdou a s honosným štítem se k nim řítil Janek.
Znamenalo to, že mu ta stará ropucha věřila, dala mu svého kouzelného koně.
„Sedmihlavče, vstávej! Budu s tebou bojovat!“ zastavil se Janek před mostem.
V Čarodějce hrklo. Jak se zamyslela, zcela zapomněla na draka. Rychle přeběhla ke stolu a v třesoucích se rukou nesla ke vchodu figurku
Princezna znepokojeně sledovala její počínání.
„Pověz mi, co jsi vykonal, jestli stojí za to s tebou bojovat,“ vyzvídala dračím hlasem, jako vždy.
Rychle začala drmolit dračí zaklínadlo, ale drak nerostl dost rychle. Janek se po mostě přibližoval stále blíž.
„Snědl jsem pět tisíc buchet, ale to už je dávno!“
Čarodějnice se zmateně podívá na princeznu. Zcela zapomněla zaklínat.
Tak tohle tu ještě neměly.
„S takovým jsem dosud nezápasil!“ houkl dračí hlas.
„Co?“ Otočila se k ní princezna.
„A co jsem měla říct?“
„Nevím! Ale to ti připadá jako životní úspěch?“
„Tak pět tisíc je hodně,“ uvažovala Violeta. „Třeba neumí dělat dobrý první dojem a tohle ho zrovna napadlo.“ Rozhodila rukama.
„Jiné bys za tohle proměnila v prase,“ namítla princezna.
„Ne nutně.“
Uvědomily si, že je někdo pozoruje. S pusou dokořán na ně zíral Janek.
„Žádný drak?“ zeptal se.
„No...“ soukala ze sebe Rosálie.
„Hned bude!“ slibovala Violeta.
„Ty jsi čarodějka.“ Ukázal na ni.
„No...“
„Tak to ne!“ zvolal a začal obracet koně. „S tím já nechci nic mít! Chtěl jsem skolit draka, ale s čarodějkama já si nic nezačínám.“ Pobídl koně do klusu a uháněl po mostě z hradu pryč.
„Počkej ale!“ zvolala za ním Violeta. „Drak bude! Drak je! Vrať se. Ty ji prostě musíš zachránit!“ vyběhla za ním na most.
Marně. Janek už byl dávno v lese.
„Tak on mě musí zachránit?“ houkla od brány princezna.
Violeta poraženecky zavřela oči a otočila se směrem k ní.
„On měl být tím, kdo tě zachrání,“ začala opatrně. Hlas se jí třásl. „Dobrý kluk, pracant, prověřený stařenkou. Dostal jejího kouzelného koně. Víly ho neutancovaly,“ připomněla.
„Stařence přezdíváš stará ropucha a najednou na ní stavíš charakter mého zachránce? To pěkně děkuji. Je hezké, že se mě chceš tak zoufale zbavit.“ Založila si ruce na prsou.
„Tak to ne...“ začala čarodějka, ale netušila, jak pokračovat. Promnula si unavenou tvář. „Tohle.“ Pokynula rukou k hradu. „Si nezasloužíš. Zasloužíš si svobodu, volnost, všechno, co si jen budeš přát. Celý svět. On ti to měl dát.“ V nohou jí mravenčilo. Musela se opřít o zábradlí. „Jenomže spolu s tvým přáním se omylem plní i moje přání,“ těžce vydechla. „Které je zcela vytrženo ze souvislostí,“ hájila se, i když na tom nejspíš nezáleželo. „Mělo mi ukázat, že někde také existuje má spřízněná duše. A asi právě to tě uvěznilo na hradě. Za což se omlouvám. Nebylo to nikdy mým záměrem.“ Sklopila hlavu a ztěžka polkla. „Takže je potřeba, aby někdo zabil draka,“ pronesla pevně. „Abys konečně mohla jít domů.“ Křečovitě svírala zábradlí a snažila se zaostřit na šedivé kameny, které neustále rozostřovaly. „Musíme zabít draka,“ zopakovala. „Nebo mě,“ zašeptala si pro sebe.
„Já jsem tvoje spřízněná duše?“ zašeptala překvapená princezna. Violetě se zdálo, že slyší princeznu hned vedle sebe, ale to přeci nebylo možné. To by znamenalo, že princezna stojí s ní na mostě. Za branou.
Obrátila se a opravdu. Ocitla se tváří v tvář užaslé princezně, která se zdála být snad v transu.
Violeta zalapala po dechu. Nemohla tomu uvěřit. Údiv bleskurychle vystřídalo pobouření. Vzhlédla k nebi.
„To vážně? To celou dobu stačilo přiznat, že je to ona?“ zvolala k obloze. „To se to mohlo vyřešit mnohem dřív!“ Schovala si tvář do dlaní. Chtělo se jí smát. Nebo brečet.
Nebe neodpovědělo.
Promnula si tvář. Musela se dát do kupy. Bylo potřeba jednat.
„Musíš jít. Musíš si sbalit věci a vrátit se domů, nebo kamkoliv chceš. Raději rychle, než si to zase rozmyslí!“ naléhala a podezíravě zas vzhlédla k nebi.
„Ne,“ vydechla princezna.
„Ne?“ vyhrkla nevěřícně.
„Ne.“ Založila si princezna ruce na prsou.
„Máš pravdu, nejprve bychom měly zjistit, zda se dostaneš dál než za most. A pak ven z lesa. nebudeme nic riskovat. Věci ti mohu poslat později,“ uvažovala nahlas.
„Ne,“ zopakovala princezna.
Čarodějka zmateně zamrkala.
„Právě jsi řekla, že jsem tvoje spřízněná duše,“ pronesla užasle.
Violetě ta slova podlamovala kolena. Musela se znovu zapřít o kamennou zídku. A především musela jasně uvažovat.
„Ano, za to přijímám plnou zodpovědnost. Teď ale musíme jednat. Janek tě v podstatě zachránil, bez jeho příjezdu by k tomuhle nedošlo. Můžeš klidně říct, že zemřel při tvé záchraně. Někde mám staré dračí šupiny, dám ti je jako důkaz poražení draka.“ Violeta se zoufale potřebovala soustředit na tvorbu nového plánu a následně na plnění plánu. Protože jinak by se soustředila na pocity, váhu vyřčených slov a na princezninu blízkost, z čehož by jí vybouchla hlava, a to si nyní nemohla dovolit. Už tak se jí špatně dýchalo. Jako by ji snad ty kameny na mostě svíraly.
„Ale ty jsi nevěděla, že přijede.“ Mračila se princezna.
„Nevěděla,“ přiznala Violeta zoufale. „Můžeme...“ Rozhodila zoufale rukama směrem k lesu. Potřebovala se hnout. Potřebovala jednat. Potřebovala se dostat pryč. Třeba skokem z mostu, to bylo jedno.
Ale jestli celé přiznání pomůže k tomu, aby se někam hnuli, udělá to.
„Doufala jsem, že přijde. Opravdu jsem myslela, že je to on. Jenže když nejel, stále bylo logické zabít draka. Drak byl součást přání. Vyplnění přání mělo fungovat. A kdyby nepomohlo to, tak potom... Mělo mi to všechno dojít mnohem dřív. Možná i došlo, ale nechtěla jsem si to přiznat,“ dodala bezradně.
„Proto ty meče?“
Přikývla.
„To jsem ti měla setnout hlavu?“
„Nejprve tomu drakovi, ale kdyby bylo potřeba...“ Pokrčila rameny. „Kdyby tě to zachránilo, tak klidně,“ souhlasila nevzrušeně. „Špaček měl instrukce polít mě mrtvou a pak živou vodou. Tolik by se zas nestalo.“ Zlehčovala situaci.
„To nemyslíš vážně.“ Princezna ustoupila o pár kroků zpět.
„Ale jo, zvládl by to. Kdyby to pokazil, slíbila jsem mu, že ho budu chodit strašit.“ Jistě, mohla se během toho pokazit spousta věcí, ale na ty teď Violeta odmítala myslet.
Princezna zamrkala.
„Tohle všechno a posíláš mě pryč?“
„Vždyť to je cíl. Tak je to správné.“
„Ale já nechci pryč.“
„Jsi volná!“
„A kam bych šla? Nikdo z domova mi neodpověděl na jediný dopis. Dokonce jsem je i zvala k návštěvě. Nikdo se neukázal. Tam já nebudu! Tady je mi dobře. S tebou.“
Vztáhla k ní ruku, ale Violeta ucukla.
„Prosím, nedotýkej se mě. Nedokážu pak jasně myslet.“ Nyní už to mohla přiznat. Nezáleželo na tom.
„Právě proto musíš odejít, zjistit, jaké máš možnosti. Je hezké, že se ti tu líbí, ale byla jsi vězeň. Člověk si zvykne na cokoliv. Zlatá, pohodlná klec je stále jen klec.“
„Ale já tu chci zůstat. S tebou, Violeto,“ zašeptala princezna prosebně.
Čarodějka uhnula pohledem.
„Ne.“ Neznělo to ani zdaleka tak přesvědčivě a pevně, jak by si Violeta přála.
„Jakože nevím, co chci?“ Dupla si.
„Když si to budeš myslet i za tři úplňky, vrať se sem.“
„Ty mě vyháníš?“
„Ne. Ale jsem ochotná to udělat.“
Princezna naprázdno klapla ústy.
---
Pomalu projížděla zasněženým lesem. Kopyta jejího koně se bořila hluboko do sněhu. Byl to ten stejný kůň, na kterém odtud před třemi úplňky odjela. Naštěstí poznal cestu, i když byly všechny pěšiny zaváté sněhem.
Rosálie ihned prokoukla tento Violetin plán. Zvolila tři měsíce, protože tak její případný návrat spadal na zimu. A kdo soudný by v takovém čase kamkoliv cestoval. Navíc do začarovaného lesa.
Jenomže princezna měla na dosah pravou lásku a trocha sněhu ji nemohla zastavit. Hodlala za ni bojovat. Na rozdíl od Violety, která se rozhodla dělat pravý opak.
Proto ji poslala pryč. Předpokládala, že si to princezna rozmyslí, že zapomene. Ale to ještě podnítilo princeznino odhodlání, dokázat jí pravý opak. Rozhodla se, že jí to půjde říct osobně, i kdyby to mělo být to poslední, co udělá. I kdyby ji čarodějka měla proti přání Osudu odmítnout.
Jak vstupovala hlouběji do lesa, v hlavě si přehrávala předpřipravenou řeč. Po chvíli si všimla, že se k ní přidává stále více lesních tvorů. V mnohých z nich poznala obyvatele lesního hradu. Vítali ji. Takové přijetí jí dodalo potřebnou odvahu.
A náhle se zvířata rozutekla. Les utichl. Blížilo se nebezpečí.
Kůň se zastavil.
Cestu jim zastoupila postava zahalená v dlouhém, těžkém bílém plášti. Pomalu si odhrnula zasněženou kapuci na ramena. Temné oči se upnuly na princeznu.
Zatajil se jí dech. Vlastně jako vždy, když čarodějku viděla.
„Řekla jsi tři měsíce. Tak jsem ti to přání splnila.“ Pozvedla hrdě bradu. Snažila se, aby se jí netřásl hlas.
Čarodějka na ni upírala pronikavé oči a mlčela.
„Mám to tady ráda. A nenechám tě, abys mi bylinnou zahrádku zamořila bodláky,“ pokračovala odhodlaně. „A hlavně mám ráda tebe.“ Hlas se jí zlomil.
Zahleděla se polekaně na čarodějku, která tam jen nehnutě stála.
Les byl tichý, takže když se čarodějka konečně pohnula, bylo slyšet sebemenší křupnutí sněhu. Pomalu přešla až ke koni, aby ho mohla pohladit po sametovém čumáku. Snad nevěřila, že je skutečný.
„Jsi tady,“ zašeptala. Vzhlédla k princeznině. Mlčela.
To už Rosálii dopálilo. Přehodila nohu přes koňský hřbet a sklouzla se dolů do sněhu, aby mohla stát k čarodějce čelem.
„A víc mi na to neřekneš?“ Mračila se.
Violeta k ní vztáhla ruku a jemně ji pohladila po tváři. Snad aby si ověřila, že se přeci jen nerozplyne. Nerozplynula.
Koutky úst se čarodějce zkroutily vzhůru v jemném úsměvu. Ještě chvíli si prohlížela princezninu tvář, až očima sklouzla k jejím rtům. Opět krátce vzhlédla, jako by snad hledala v princezniných očí svolení. A pak lehce přitiskla sametové rty na ty princezniny. Polibek na přivítanou trval jen několik vteřin.
„Jsem ráda, že jsi zpátky,“ vdechla jí čarodějka do tváře.